Jízdárna zase ve formě
Jízdárna Pražského hradu je docela velký výstavní prostor na hodně reprezentativním místě. V minulých letech jsem tam viděl nejednu vynikající výstavu. Loňský Emil Filla byl ale malinko odfláknutý a následující Mikoláš Aleš už byla naprostá katastrofa.
Proto jsem šel na biedermeier trochu s obavami. Jak se brzy ukázalo, byly zbytečné. Možná proto, že na rozdíl od Alše nepořádá současnou výstavu Národní galerie. Hlavními organizátory jsou Správa Pražského hradu a Uměleckoprůmyslové muzeum. Národní galerie pouze spolupracuje, stejně tak Národní památkový ústav. Snad si tedy bude správa Hradu vybírat do jízdárny v budoucnu už jen kvalitně připravené projekty.
Doba pohody v mezích možností
Výstava se snaží přiblížit návštěvníkům umění a životní styl v českých zemích mezi lety 1814 a 1848, což je časové vymezení biedermeieru. Jak se u nás tehdy žilo? Poměrně klidně. Konec napoleonských válek znamenal začátek dlouhého období míru a hospodářského i demografického růstu. Stručně řečeno: mírná prosperita, v měšťanských vrstvách s náběhem ke konzumní společnosti, nakolik můžeme tenhle termín použít v kontextu devatenáctého století.
Biedermeier se vyvinul ve střední a severní Evropě. Navazoval na klasicistní ideál „ušlechtilé prostoty", což v praxi znamenalo snahu o praktičnost a jednoduchou eleganci. Touhou tehdejších lidí také bylo jít životem po zlaté střední cestě, vyhýbat se všemu dramatickému nebo patetickému. Z toho je jasné, že doba přála mnohem více umírněným výtvarníkům a uměleckému řemeslu než nekonvenčním umělcům, vykřikujícím do světa svá burcující poselství.
Neznamená to ovšem, že bychom měli nad bierdemeierem mávnout rukou jako nad historickým obdobím, které bylo sice příjemné, ale nemá nám co říci a čím nás zaujmout. Tenhle mylný dojem se výstava snaží rozptýlit. Jak ukazuje, tvořila se tehdy zajímavá umělecká díla a vznikaly například i základy moderního designu.
Cesta do hlubin biedermeierovské duše
Expozice je rozčleněna jednoduše, elegantně a účelně – přesně podle filozofie slohu, jemuž se věnuje. Naprostá většina exponátů pochází z českých zemí. Uvidíte zde dobové výtvarné umění, hlavně obrazy, kresby a grafiky různých žánrů: portréty, pohledy na města, motivy z městského života i krajinky – včetně velmi hodnotných, třeba od Antonína Mánesa.
Tohle „vysoké" umění je tu představeno vedle „každodenního". Z něj dominuje porcelán a hlavně sklo, které u nás tenkrát zažívalo ohromný rozkvět. Skláři byli výtvarně na výši a přišli i s atraktivními inovacemi. Vynalezli nové barvy skla a barevné efekty, dokonce i sklo napodobující drahokamy a také černý a červený hyalith, což bylo zcela neprůsvitné sklo, připomínající spíš obsidián nebo červený mramor. Najdete tu i dobové oblečení, hračky, šperky nebo vzorky potištěných látek. Výmluvné jsou svícny a různé dekorační předměty z litiny, které dokazují, že užité umění se z dílen začínalo pomalu přesouvat do továren.
Autoři výstavy ji ovšem nerozdělili na sekce obrazů, skla, porcelánu a podobně. Mnohem chytřeji ji uspořádali do sedmi tématických oddílů, které vám představí soukromý i veřejný život a způsob myšlení našich předků první poloviny devatenáctého století. Díky tomu se nemusíte jen dívat na porcelánové servisy a čalouněné židle, ale můžete se na chvíli přenést do doby jejich vzniku.
Jednotlivé části expozice vás seznámí třeba s tím, jaké tehdy lidé vyznávali rodinné hodnoty, jaký měli vztah k vlasti a k císařské rodině, jak na ně působila příroda, jak prožívali nástup železnice a dalších technických novot, jak se žilo ve městech nebo jak vypadal typický městský interiér.
Každá sekce zkoumá svůj výsek životního stylu z více pohledů. Vezměme si tu, která se věnuje interiéru domácnosti. V ní vás na první pohled zaujme vynikající kolekce nábytku s elegantním designem. Některé kusy bych si klidně dal do bytu i dnes. Kromě toho jsou tu ale také kresby šlechtických a měšťanských pokojů, abyste si dokázali představit, jak byl nábytek v místnostech vůbec rozmístěn. Všechno doplňuje sklo a porcelán, které do správného bytu pochopitelně patřily.
Výstavu uzavírá Epilog, připomínající, že relativní klid skončil revolucí roku 1848. Balkón jízdárny je ještě věnován neobiedermeieru, který se prosadil na přelomu devatenáctého a dvacátého století jako opozice vůči historizujícím slohům a příliš dekorativní secesi. Zde si můžete přímo vedle sebe porovnat originální kousky biedermeierovského nábytku, skla a porcelánu s jejich o desítky let mladšími „neo" variantami. I ty mají vysokou úroveň. Vždyť v tomto stylu navrhoval například Josip Plečnik nábytek pro Pražský hrad.
Úplně standardní: je to dobře, nebo špatně?
Výstava je přehledná, člověk v ní nezabloudí, v každé části vás vítá informační panel s přijatelně dlouhým a srozumitelným povídáním. U důležitějších exponátů jsou podrobné vysvětlující texty. Většinou jsou přesně tam, kde jsem je potřeboval. Třeba u portrétu Karla Chotka jsem si pomyslel: kolik návštěvníků asi tuší, kdo to byl? Já se nepovažuji za úplného blba, ale vím akorát, že byl tenkrát dost velké zvíře v české státní správě… A vida – pod obrazem tabulka, že Chotek byl nejvyšší purkrabí Království Českého v letech 1826 až 1843.
Asi namítnete, že takhle vypadá většina výstav, tohle je přece standard. A já odpovím: zaplaťpámbu za něj. Nejedna pražská expozice posledních let ho zdaleka nedosahovala. Včetně například velmi navštěvované výstavy o Albrechtovi z Valdštejna, která byla velká, honosná, nicméně informačně chudičká. Proto si „standardně" kvalitní práce zaslouží pochvalu.
Ne že by nynější akce v jízdárně neměla chyby. Především biedermeier poněkud idealizuje. Přitom i ze samotných exponátů je jasné, že některé tehdejší výrobky byly na hranici kýče. Platí to hlavně o skle a porcelánu, kde mnohé kousky jsou krásné a elegantní, ovšem jiné jsou nesnesitelně barevně přeplácané. K tomu se texty v expozici bohužel nevyjadřují.
Menší vady na kráse najdete také u popisků exponátů. Některé pojmy nejsou vysvětleny (jak mám vědět, co se dávalo do skleněné mísy teriny?), bílé texty na průhledné fólii se někdy proti světlému pozadí špatně čtou. Exponáty ve vitrínách nejsou číslovány, takže je občas těžko poznat, který popisek k čemu patří.
Ovšem celkově výstava zdařile předvádí to nejzajímavější z kultury biedermeieru a skvěle vykresluje dobový životní styl i jeho historické souvislosti. Návštěvu tedy můžu s klidným svědomím doporučit. Vím – courat v létě po galeriích vám může připadat jako pitomost. Ale počkejte, až bude zase pršet jako tenhle týden. Pak vám můj dnešní kulturní tip přijde vhod.
Biedermeier. Umění a kultura v českých zemích 1814 – 1848
Jízdárna Pražského hradu
28. 5. – 28. 9. 2008
140 Kč
Hodnocení (0 až 10 bodů): 8