Dnešní kniha se vlastně holocaustem až tolik nezabývá. Jejím hlavním tématem jsou události, které následovaly po něm. Nicméně bez předcházejícího masového zabíjení by k nim nejspíš nedošlo. Navíc autor dává zajímavé odpovědi na otázku, která mne léta znepokojuje: jak se z člověka, který jen „moc nemusí" lidi odlišné národnosti, rasy nebo vyznání, stane vrah?
Kniha se jmenuje Strach, napsal ji Jan T. Gross. Gross se narodil v Polsku, v roce 1969 se vystěhoval do USA a dnes je profesorem historie na Princetonské univerzitě. Velký ohlas vyvolala už jeho kniha Neighbors (Sousedé). Popisuje zkázu židovské komunity v polském městě Jedwabne roku 1941. Zarážející je, že své židovské spoluobčany tenkrát pozabíjeli jejich vlastní polští sousedé, zřejmě jen s minimální asistencí německých okupantů. Nepodařilo se mi vypátrat, jestli studie vyšla v Česku; můžete si alespoň přečíst, co o ní říká autor.
Konec dobrý, všechno dobré?
Ale teď už ke Strachu. Dílo je to skutečně objevné, přinejmenším pro mne. Naplno a do detailů totiž popisuje historické události, o nichž jsem zatím nic nevěděl, nebo jen mlhavě tušil. A mám pocit, že většina lidí v Česku bude v podobné situaci.
Jaký byl další osud Židů, kteří přežili holocaust? Skončilo jejich trápení osvobozením Osvětimi a německou kapitulací? Člověk by si myslel, že ano. Prostě se vrátí domů, časem se fyzicky jakžtakž uzdraví, noční můry je sice budou pronásledovat po zbytek života, ale i ty časem slábnou a lidé postupně začínají žít relativně normálně. A co je hlavní: už se nemusí bát nenávisti, protože šok z nacistického „konečného řešení" vyléčil celý svět z antisemitizmu. Zdá se to logické? Bohužel jen zdá. Vítejte v poválečném Polsku.
Jádrem Grossovy studie je popis jedné konkrétní události: násilí vůči Židům, které propuklo v polském městě Kielce 4. července 1946. Jak tvrdí podtitul knihy, šlo o největší poválečný protižidovský pogrom. Místní policie se tehdy rozhodla prošetřit obvinění, že Židé v jednom domě věznili polského chlapce. Posléze vyšlo najevo, že kluk si celou historku vymyslel, jenže chtějte po lidech, aby ctili presumpci neviny! U domu se shluknul dav, začal Židy vytahovat na ulici, bít je a zabíjet. Policie, místo aby násilnosti potlačila, u nich spíš asistovala. Příliš nepomohlo ani povolání armády. Situace se uklidnila až k večeru, kdy už ovšem bylo několik desítek kieleckých Židů mrtvých.
Autor se neomezuje na rekonstrukci průběhu pogromu, ale analyzuje i jeho dozvuky v polské společnosti a hlavně jeho příčiny. Ukazuje, že běsnění v Kielcích nebyl izolovaný exces, spíše nejextrémnější projev obecné atmosféry v Polsku. Jaké byly vyhlídky polských Židů poté, co opustili vyhlazovací tábory nebo úkryty, v nichž se schovávali během války? Podle Grosse nijak nadějné. Země, kde komunisté mocensky vyšachovali demokratické strany a rvali se o moc s opozicí, nezřídka ozbrojenou, byla nebezpečná sama o sobě. Navíc v ní bujel antisemitizmus.
Židé vracející se do svých domovů většinou brzy zjistili, že si jejich návrat málokdo přeje, dokonce jim bývalí sousedé někdy vyhrožovali i smrtí. Často se ani nepokoušeli získat zpět svůj majetek ukradený za okupace a raději se stěhovali do větších měst, kde se cítili méně ohroženi.
Pro pochopení situace pár čísel: Z původních 3,5 miliónu polských Židů jich válku přežilo asi 200 tisíc. Značná část z nich raději brzy emigrovala. Není divu. Během několika bouřlivých poválečných let bylo odhadem 500 až 1500 Židů zabito. Antisemitské postoje dávali najevo mnozí obyčejní lidé a bohužel také katolická církev. Vzhledem k obecné náladě se i vláda stavěla na obranu Židů dost vlažně. Potřebovala totiž získat podporu obyvatel a bála se, aby nevzbudila dojem, že Židům „nadržuje".
Nenávidíme ty, jimž jsme ublížili
Jaké jsou kořeny poválečného polského antisemitizmu? Jak mohli řadoví, řeklo by se spořádaní občané, bít nebo dokonce zabíjet své bližní? Poláci neměli Židy příliš v lásce ani před válkou, nicméně pogromy tehdy nepořádali. Gross se domnívá, že zásadní změna nastala za okupace. Němci Židy programově fyzicky likvidovali, jejich zabíjení se tedy stalo společensky tolerovaným chováním.
A vyplácelo se i materiálně – vrazi či jejich pomocníci mohli získat majetek obětí, převzít jejich obchody a živnosti. Autor dokumentuje zneklidňující množství případů, kdy Poláci nacistům aktivně pomáhali při likvidaci Židů, udávali je, vytahovali z úkrytů a někdy je bohužel i sami zabíjeli.
Poválečný antisemitizmus vysvětluje Gross jako kombinaci ekonomických zájmů a černého svědomí. Ti, kdo převzali židovské podniky nebo si nakradli při rabování, rozhodně nehodlali nic vracet přeživším navrátilcům. A lidé zapletení do násilností nenáviděli Židy z psychologických důvodů. Podle Grosse hlavně proto, že jim samotná jejich přítomnost připomínala vlastní hříchy.
Smutné, že? Ale copak byli všichni Poláci nesnášenliví antisemité? Autor uvádí dost příkladů polských hrdinů, kteří za války ukrývali Židy a všemožně jim pomáhali. Trvá ovšem na tom, že v celém národě byla pomoc spíš výjimkou, zatímco pravidlem byla lhostejnost či rovnou nenávist vůči Židům. Cituje například zprávu, kterou emisar londýnské exilové vlády poslal z cesty po okupované vlasti: „…Národ nenávidí svého nepřítele [myšleno Němce] – ta [židovská] otázka představuje však jakousi úzkou lávku, na níž se převážně ve shodě setkávají Němci s velkou částí polské veřejnosti…"
Kontroverzní a varující
Strach, stejně jako předchozí Sousedé, vyvolal v Polsku i ve světě vášnivé debaty a nemálo lidí pobouřil. Někteří historici a intelektuálové vytýkají Grossovi zkreslující výběr pramenů a místy zavádějící interpretaci. Nejsem historik a netrávím hodiny v archivech, takže námitky nedokážu podrobně posoudit. Z mého pohledu laického čtenáře jsou ovšem tvrzení v knize podložená dosti přesvědčivými argumenty.
Trochu mi vadila občasná roztěkanost výkladu a to, že autor některá důležitá fakta (například počet obětí v Kielcích nebo průběh soudu s viníky pogromu) zmiňuje jakoby mimochodem, což orientaci v událostech trochu komplikuje. Překlad je slušný, ovšem narazil jsem na několik nesrozumitelných nebo nelogických vět, které zřejmě vyrobili překladatelé chvilkovou nepozorností.
Hlavní zásluha knihy je, že otvírá důležité téma. Poláci mají z vytahování svých historických kostlivců zřejmě asi takovou radost jako Češi z publikací o vyhnání sudetských Němců. Ale snad jim Grossva práce pomůže k jakési národní sebereflexi. Pro nás, zbytek světa, přináší Strach dosud málo známá historická fakta.
A navíc naznačuje, jak se z „pouhých" rasistů a xenofobů stávají vrazi: velmi snadno. V extrémním okamžiku dějin tomu podlehl nejeden spořádaný polský občan; totéž lze říci o lidech ve Rwandě, bývalé Jugoslávii i jinde. Dávejme si proto pozor a raději preventivně potlačujme naši evolucí a životem v tlupách vypěstovanou tendenci dělit lidi na „my" a „ksindl".
Strach. Největší poválečný protižidovský pogrom.
autor: Jan T. Gross
nakladatel: JOTA
rok vydání: 2008
356 stran
Hodnocení (0 až 10 bodů): 8