Slípka k nezaplacení
Kniha se jmenuje Černá slepice aneb kterak se líhne bazalíček, jenž štěstí do domu přináší. Je to umělecky vyvedený sborník lidových pověr z dávných věků. Sebral a uspořádal je Miroslav Huptych, který knížku také částečně ilustroval svými příhodně archaicky vypadajícími kolážemi.
Černá slepice byla zvláštní už tím, že se nedala nikde koupit. Vyšla totiž v roce 1991 jako neprodejná prémie pro odběratele knih z Klubu přátel poezie. Já a poezie jsme nikdy nebyli velcí kámoši. Opak naštěstí platil o jednom spolužákovi z přírodovědecké fakulty. Ten svou zaslouženou prémii přivezl na botanický kurz do jihočeských Dobronic a celý týden nás bavil citáty z ní.
Po dni stráveném určováním mechů, ostřic a jiných zelených obskurností jsme kupodivu většinou nechodili do hospody, ale na zříceninu dobronického hradu, kde jsme si udělali táborák a hráli na kytaru. A taky jsme tam četli ze Slepice. Její návody na řešení různých životních situací se do romantických a trochu strašidelných kulis se zbytky hradní věže obzvlášť hodily.
Černá slepice vám opravdu pomůže se vším důležitým – ať už je to svatba, těhotenství, Vánoce, hledání pokladů, chov dobytka, léčení nemocí, vaření piva nebo ochrana proti uřknutí. Některé postřehy v ní jsou úplně prostinké, například že kdo projde kolem hnojiště, ten zkrásní.
Jiné návody jsou ale velmi propracované. Složitý je třeba domácí chov baziliška/bazalíčka z titulu knihy: nejdřív musíte mít černou slepici, která se k stáru změní v černého kohouta. Kohout snese vejce do hnoje, kde se z něj vylíhne bazilišek. Toho si pak můžete vzít domů do sklepa, ale bacha! Nesmí se na vás podívat, jinak je po vás.
A víte, jak se hledá odemykací bylina, co otevře všechny zámky, dveře a jeskyně s poklady? Není to žádná sranda, musíte být fikaně lstiví. Najděte si hnízdo strakapouda a vchod do něj mu zaplácněte hlínou. On se pak nemůže dostat dovnitř a lítá po lese, dokud nenajde odemykací bylinu. Po použití ji upustí pod strom, kde má hnízdo. Stačí ji sebrat a hurá do skal nebo k bohatším sedlákům, až nebudou doma.
Poezie říznutá čirou hrůzou
Černá slepice je tedy knížka poetická, ale občas je její poetika drsná až hororová. Aspoň jeden citát: „Místy jest zvykem, že lidé jdou při první setbě v noci v průvodu s nahou dívkou a kocourem na pole. Kocour musí být barvy černé; na krku zavěšený zámek. Za průvodem lid táhne ruchadlo, jímž se vyorá hluboká brázda, do které kocoura zaživa zakopou." Jen si představte tu scénu! Něco mezi Švankmajerem, Twin Peaks a Řbitovem zviřátek…
Skutečně vynikající čtení pro vlahé letní noci i dlouhé zimní večery. Můžete se jenom bavit, nebo knihu pojmout jako výpravu do myšlenkového světa našich předků. Živě si představuji, jak nějaká moje praprapraprapraprababička zahrabávala vypadnutý zub do myší nory, aby ji už nikdy nebolely zuby.
Tehdy nebyla sociální podpora, zdravotní pojištění, vyspělá agrotechnika ani zemědělské dotace. Žilo se z ruky do huby a jedna neúroda mohla znamenat vymření rodiny, co si budeme povídat. Takže není divu, že len sel hospodář v noci nahý, aby se země ustrnula a dala mu na oblečení. Evidentně ani jezuité nepřesvědčili prostý lid, že modlitba k Bohu vyřeší všechno. Lepší bylo posichrovat úspěch zaječí tlapičkou nebo ještěrčím srdcem.
Kniha, s níž se míjím
S kamarádem, hrdým vlastníkem Černé slepice, jsem se neviděl aspoň deset let. Pár roků potom, co vyšla jako ona neprodejná prémie, jsem ji viděl někde ve výprodeji knižních skladových zásob. Koupil jsem ji své tehdejší přítelkyni, která si knížku už dávno odvezla kamsi do Ameriky nebo kdovíkam zašantročila. Před časem jsem Slepici zahlédl v antikvariátu, ale zaváhal jsem a nekoupil. Snad budu mít časem štěstí, i když moc jich asi po světě neběhá.
Na internetu jsem našel aspoň osobní stránky autora, kde jsou dost rozsáhlé ukázky z knihy. Mám ovšem pocit, že tam není úplně všechno. Navíc na webu jste ochuzeni o krásnou grafickou úpravu a velkoformátové ilustrace. Ale můžete si aspoň počíst. Tak příjemnou zábavu.