Čekejte, jste v pořadí
Naše korunovační klenoty se vystavují jen při mimořádných příležitostech. Letos je to prý na počest devadesáti let od vzniku Československa a také trochu u příležitosti volby prezidenta. Jenže prezident se volil v únoru a výročí Československa bude v říjnu. Proč je tedy výstava v dubnu? Podle organizátorů proto, aby návštěvníkům čekání ve frontě neznepříjemňovalo počasí. Pak by však bylo logičtější uspořádat tuhle akci v květnu nebo červnu, ne v meteorologicky vrtošivém dubnu.
Ale na rovinu: je mi jedno, pod jakou záminkou se klenoty ukazují. Hlavně že mám šanci je vidět. Nicméně šance má v tomto případě daleko k jistotě. Výstava je totiž pojata poněkud neobvykle. Je zdarma, musíte si „jen" vystát frontu. Můžete se spolehnout, že bude pekelně dlouhá. Lidí toužících spatřit národní skvosty jsou pochopitelně mraky, přitom expozice je otevřena pouhých jedenáct dnů. A neexistují žádné rezervace nebo vstupenky na konkrétní hodinu. Už před zahájením organizátoři varovali, že kdo nebude ve frontě před jedenáctou dopoledne, nejspíš se ten den dovnitř nedostane.
Vypravil jsem se proto na Hrad raději v pondělí, kdy jsem čekal menší nával než o víkendu, a vstal jsem pro jistotu ještě za tmy. K Hradu dorážím po Starých zámeckých schodech v půl sedmé. Fronta asi dvou set lidí se už vine od brány hradních zahrad až k hornímu konci schodů. Nevlídné ráno s teplotou těsně nad nulou zájemce evidentně neodradilo. Aspoň že neprší. I když co není, může být – obloha je úplně zatažená. Čekání si krátím čtením Reflexu a psaním prvních odstavců blogu, který právě čtete.
Přesně v osm otevírá Hradní stráž bránu zahrady Na Valech a dav se sune dopředu směrem k Vladislavskému sálu, kde jsou klenoty vystaveny. Lidé ale zůstávají stát v zahradě; dovnitř nás zatím nepustí. Aby čekající tolik nestrádali, jsou po trase fronty lavičky, mobilní WC a stánky s občerstvením. Jenže zima je pořád jako ráno v dubnu, že jo…
Krátce před devátou se lidský had začíná zase hýbat. Já se ale nedostanu dál než na druhý schod odzdola na Plečnikově Býčím schodišti. Z přednášek fyziologie živočichů si vybavuji termín třesová termogeneze, který přesně vystihuje mou momentální zábavu. V devět hodin se otevírá Vladislavský sál, k němuž se postupně propracovávám. Schodiště, pár metrů třetího hradního nádvoří, pak bezpečnostní rám jako na letišti a ve tři čtvrtě na deset jsem, poněkud zmrzlý, konečně v expozici.
Symboly moci
Vladislavský sál byla od pořádající Kanceláře prezidenta republiky dobrá volba. Svou velikostí a krásnou pozdně gotickou klenbou je dostatečně reprezentativní, navíc je přímo spojený s korunovacemi. Konaly se v něm korunovační hostiny a stavové českých zemí zde vzdávali hold novému králi. Teď sálem pomalu prochází dlouhá řada nás návštěvníků. Po pravé ruce máme nejdříve kolekci předmětů, které souvisejí s korunovacemi nebo se samotnými klenoty.
Výstava je spíše menší, nicméně velmi zajímavá. Najdete v ní například schránky na klenoty nebo dobové grafiky zobrazující korunovace Marie Terezie, Leopolda II. a Ferdinanda V. s manželkou. Mne zaujaly hlavně nejcennější exponáty: původní kožené pouzdro na korunu z roku 1347 a relikviáře ze zlaceného stříbra, které při korunovacích stály na hlavním oltáři ve Svatovítské katedrále. Jsou mezi nimi tři relikviáře ze čtrnáctého století a impozantní ostatkové busty svatého Václava, Vojtěcha, Víta a Anny, vyrobené kolem roku 1500.
Rozhodně si ještě během čekání v hradní zahradě kupte průvodce výstavou, tenkou brožurku s popisem všech položek a jejich vztahu ke korunovacím. V samotné expozici totiž najdete (až na výjimky) jen stručné popisky. Důvody jsou zřejmě čistě praktické. Je nutné, aby se lidé plynule pohybovali sálem a nezdržovali se čtením dlouhých komentářů.
Poslední exponát, honosné korunovační roucho ze sedmnáctého století, vlastně patří už do souboru korunovačních klenotů. Je to červenozlatý plášť lemovaný hermelínovou kožešinou – jistě znáte z pohádek. Kolem něj se konečně dostávám před vitrínu s korunovačními klenoty.
Jsou v ní samozřejmě Svatováclavská koruna, kterou byl poprvé korunován Karel IV. v roce 1347, a asi o dvě stě let mladší žezlo s jablkem. Společně s nimi je vystaven ostatkový kříž z doby Karla IV. a takzvaný Svatováclavský meč. Jeho čepel pochází podle posledního výzkumu z desátého století, takže mohl alespoň teoreticky patřit opravdu svatému Václavovi.
Cennosti ve vitríně hltám očima asi dvě minuty, o moc víc času mi pořadatelé nedají. Posvátná úcta před symboly Bohem posvěcené královské moci na mě nepadla, na to jsem asi moc velký fanoušek republikánského zřízení. Mám ale radost, že jsem viděl tak unikátní historické památky, navíc i příklady vynikající klenotnické práce.
Zajdu ještě do místnosti sloužící za dočasný obchod se suvenýry, kde mi k velmi pěkně zpracované knize "České korunovační klenoty" přidají volnou vstupenku do expozice Příběh Pražského hradu. Půl jedenácté, nejvyšší čas jít se domů dospat. Cestou si všímám, že fronta na výstavu sahá jen asi do poloviny zahrady Na Valech. Takže pokud chcete letos vidět korunu a spol. na vlastní oči, zkuste štěstí. Máte čas do devětadvacátého dubna a možná ani nebudete čekat příliš dlouho.
Jak dál?
Musím uznat, že v rámci zvolené koncepce (krátkodobá expozice ve stylu „kdo dřív přijde, ten dřív mele") se organizátoři snažili návštěvníkům maximálně zpříjemnit čekání. Také doprovodnou výstavu považuji za skvělý nápad. Člověk má díky ní pocit, že se něco dozvěděl a že viděl víc než jen samotné korunovační klenoty.
Bylo by ale vhodné se ptát, jak vystavovat klenoty v budoucnu. Podle mne pokud možno jinak. Stát tři i více hodin venku, v horším případě za hnusného počasí, nijak neumocňuje kulturní zážitek. Navíc se během pár dnů přijdou podívat tisíce zájemců, takže každý si může klenoty prohlížet jen malou chvilku.
Přimlouval bych se, aby příští výstavy trvaly alespoň několik týdnů a všichni si museli rezervovat vstup na přesný den a hodinu. Odpadlo by čekání a lidé by mohli v expozici strávit více času. Když takový systém mohl před časem fungovat na Hradě během exkluzivní výstavy umění z lucemburských časů, dal by se jistě použít znovu.
Druhá možnost je stálá expozice. Nemusela by se tolik lišit od toho, co je teď k vidění ve Vladislavském sále. Vyprávěla by příběh českých korunovací a korunovační klenoty by měla jako ústřední exponáty, čímž by se zachovala jejich prestiž a důstojnost. Organizace prohlídek by mohla být obdobná jako v Kapli svatého Kříže na Karlštejně. Tedy rezervace předem v kombinaci s vysokým vstupným, které by regulovalo návštěvnost a zaplatilo alespoň část nákladů na ostrahu.
Vidět korunovační klenoty by tak pro většinu Čechů zůstalo neobvyklým zážitkem na celý život. Jen by si mohli naši národní památku číslo 2 (číslo 1 je Pražský hrad) prohlédnout v klidu, bez stresu. Já bych byl pro všemi deseti. Máte-li stejný názor, řekněte ho svému prezidentovi. Jen ten totiž může rozhodnout o veřejném vystavení klenotů.
České korunovační klenoty. Symbol českých dějin uprostřed Evropy
Vladislavský sál, Pražský hrad
19. – 29. 4. 2008
vstup zdarma
Hodnocení (0 až 10 bodů): 7
(Autorem fotografie u článku na stránkách www.respekt.cz je Profimedia.cz)