Vědci diskutují o víře
Moje bývalá šéfová včera dostala na Přírodovědecké fakultě Karlovy Univerzity medaili za svou celoživotní práci v rostlinné biologii. Loni ovšem změnila profesi. Z vědy odešla do důchodu a obratem začala pracovat na jedné z teologických fakult. Ještě předtím si stihla k doktorátu z biologie přidat bakalářský titul z teologie. Proto jeden kolega biolog uspořádal na její počest odpolední minisympozium o vztazích mezi vědou a vírou.
O tématu na něm z různých úhlů pohledu promluvilo několik věřících biologů. Posluchačů se sešlo odhaduji přes padesát – víc už by se jich do posluchárny ani nevešlo. Obecenstvo bylo názorově pestré: od přesvědčených ateistů po lidi silně věřící. Tím bylo pochopitelně zaděláno na bohatou diskuzi po každé přednášce.
V diskuzi se sice nic nevyřešilo, ale to snad ani nikdo nečekal. Bylo spíš zajímavé vyslechnout, co si vědci myslí o náboženství, jakou roli hraje v jejich životě a jak případně ovlivňuje jejich práci. Nemá smysl, abych vám tu papouškoval názory svých profesních kolegů. Nebudu se ani pouštět do filozofické analýzy; na tu jsou na blozích Respektu jiní experti, třeba Roman Vido. Spíš se pokusím formulovat svůj pohled na věc.
Než začnu, chtěl bych ještě zdůraznit jednu podstatnou skutečnost. Názorová pluralita mezi vědci je větší, než si většina laiků zřejmě myslí. My badatelé se celkem snadno shodneme, jde-li o problémy z našeho vlastního oboru. Přestože na začátku výzkumu mohou mít různé týmy odlišné hypotézy, nakonec zvítězí ta, kterou nejlépe podporují experimentální výsledky. Ovšem v otázkách přesahujících hranice přírodních věd (náboženství, etika a další) jsou názory uvnitř vědecké komunity dosti pestré, jak ukázaly i žhavé debaty na semináři. A je to dobře; spořádaně jednotné myšlení marxistického stylu strašilo v české společnosti až dost dlouho.
Jak to vidí agnostik – hranice vědy
Jaký názor na vztah vědy a víry mám já? Abychom si rozuměli, budu vědou myslet hlavně přírodní vědy a vírou tu křesťanskou. Ovšem u humanitních věd nebo u jiných náboženství platí vše podstatné obdobně, řekl bych. Předně musím říci, že jsem agnostik. Netvrdím tedy, že Bůh zaručeně neexistuje, spíš se přikláním k názoru, že se o jeho existenci nemůžeme nijak přesvědčit. Tím pádem jaksi nenacházím dostatek argumentů, které by mne přiměly chodit do kostela nebo podobně. Už jsem vyrostl z let, kdy jsem si myslel, že budu všechny své momentální názory hájit do smrti smrťoucí, takže uvidíme časem. Nicméně teď je moje pozice takováto. (A nemá cenu mě v diskuzi přesvědčovat o něčem jiném.)
Na druhou stranu náboženství mne nijak nedráždí. Světonázorovou toleranci dokonce považuji za vůbec největší civilizační výdobytek, takže víru jiných respektuji. Problémy však mohou nastat, když se příliš těsně setkávají právě víra a věda. Mám rád, když si každá branže hledí svého. Všichni včerejší řečníci se celkem shodli, že věda je skvělý způsob získávání informací o světě a že přílišný náboženský fundamentalizmus a naprosté zavrhování vědeckých poznatků jsou velmi nešťastné. Nicméně se občas mluvilo o hranicích, za něž by se věda neměla pouštět.
Jeden přednášející – vystudovaný molekulární biolog a teolog, který teď vyučuje lékařskou etiku – dal jako příklad knihu Francise Cricka, nositele Nobelovy ceny za objev struktury DNA. Kniha s názvem Věda hledá duši popisuje moderní výzkum mozku a myšlení. Crick dochází k závěru, že věda duši nenašla, tudíž žádná duše neexistuje. To je s prominutím pitomost. Závěr je nesprávný i čistě z hlediska formální logiky. Pokud věda duši nenašla, tak duše buď neexistuje, nebo ji věda hledala špatně, nebo ji principiálně najít nemůže. Já se kloním ke třetí možnosti. Věda prostě nemá metodické nástroje, kterými by mohla zkoumat pojem „duše". Ten lze myšlenkově uchopit jen filozoficky nebo nábožensky.
I víra má mantinely
Někteří účastníci semináře se ale pokoušeli „angažovat" Boha i ve věcech, které jsou podle mne vědecky v principu vysvětlitelné. Nebyla řeč o prostoduchém kreacionizmu jako alternativě evoluce, na to se sešli příliš inteligentní lidé. Nicméně mluvilo se o účasti Boha ve vzniku vesmíru a o tom, že dává smysl celému vývoji kosmu, evoluci a lidskému životu. To mi přijde jako překračování oněch metodických hranic, tentokrát ze strany náboženství.
V těchto oblastech se totiž lze klidně obejít bez náboženství i filozofie. Mnoha čtenářům se to nebude líbit – ale já si skutečně myslím, že existence vesmíru, evoluce a nakonec i naše vlastní existence nemá sama o sobě žádný vyšší smysl. Jsme jen produkty a subjekty přirozeného výběru evoluce a nicotné ranečky na bázi uhlíku, vydané napospas kosmickým silám (stačí větší asteroid a je po nás i s celou naší kulturou). Pokud se na vývoj vesmíru a evoluci na Zemi díváte takto, pak na jejich vysvětlení bohatě stačí metody přírodních věd.
Jenže: my lidé jsme myslící bytosti. I pokud bych měl pravdu, že náš život sám o sobě nemá žádný smysl a účel, my mu ho můžeme dát. Což také většina z nás dělá. Smysl života hledá někdo ve víře, někdo v práci pro humanitární neziskovku, někdo v rodině. A tady už nám věda poradit nedokáže.
Opravdu nejsem filozof, berte dnešní blog jen jako inspiraci pro vlastní úvahy nebo jako výzvu k diskuzi. Když bych se pokusil o shrnutí svého postoje: Věda a víra mohou docela pokojně existovat vedle sebe, když budou respektovat vlastní mantinely. Nechme starost o fyzický svět kolem nás vědě. Náboženství ať pečuje o duše lidí, kteří si pro svůj duchovní rozvoj zvolí tuto cestu. Pokud Bůh existuje, pak nesídlí v přírodě, ale právě v lidských duších.
Co lidem vadí na vědě
Jak víte, snažím se popularizovat vědu. Zrovna včera jsme například měli tiskovku, kde jsme vyhlásili tuhle zajímavou akci. Spousta lidí má o vědu docela zájem. Nezanedbatelnému počtu lidí však moderní věda leze dost na nervy. Zajímalo by mne proč a pořád na to nemohu přesně přijít. Myšlenky, které jsem zaslechl na včerejším semináři, jakousi odpověď naznačují.
Média a někdy i samotní vědci občas vzbuzují u veřejnosti dojem, že věda nabízí odpovědi na všechny otázky života, vesmíru a vůbec. Někteří lidé s tím silně nesouhlasí a vědu proto šmahem odsuzují. Jiní lidé tomu věří a potom jsou zklamaní, když se ukáže, že věda jim ve skutečnosti není mnohdy nic platná – například jim nepomůže najít smysl života.
Naštěstí jde jen o nedorozumění. Jak jsem se dnes pokusil ukázat, věda je velmi účinný nástroj pro nalézání určitého druhu odpovědí. V tomhle jejím „rajónu" bychom jí měli nechat volnou ruku a neplést sem náboženství nebo jiné duchovní nauky. Odpovědi na další typy otázek však musíme hledat jinde, klidně i ve víře. Rozhodně to není na škodu. Když se na svět a na sebe podíváme z pohledu vědy a zároveň třeba umění a křesťanství, získáme v každém případě plastičtější obrázek.
Tentokrát čekám pod blogem bohatou diskuzi. Jen prosím v žáru argumentace nezapomeňte, co pokládám za největší výdobytek civilizace.