Dnešní moje blognutí bude předsilvestrovsky oddychové. Včera jsem si totiž udělal malý výlet. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy nyní pořádá tři výstavy, sice menší rozsahem, ale zato zajímavé nápadem. Ta nejmenší, Tvary a vůně perníku, vás seznámí s historií perníkářství. Perník kupodivu začínal jako luxusní pochoutka pro vyšší vrstvy, teprve v devatenáctém století se začal prodávat i na trzích, poutích a podobně. Některé výrobky byly dokonce určené spíš dětem na hraní, než k jídlu. Perníková chaloupka není tedy výmysl z pohádek, ale běžná hračka z předminulého století. Po tomhle voňavém perníkářském řemesle zbyly jen krásně vyřezávané dřevěné formy. Protože ale vystavovat formy bez perníků je jako ukazovat lidem negativy bez fotografií, rozhodli se v Roztokách vystavit vedle skoro každé formy i její sádrový výlitek. Díky nim získáte lepší představu, jak vlastně perníky kdysi vypadaly. Část výstavy je dotyková s popisky Braillovým písmem, takže zrakově postižení si mohou osahat repliky historických forem. To jsem hodně ocenil – roztočtí se na takovou práci navíc mohli klidně vykašlat, ale oni raději angažovali řezbáře Jiřího Rückera z Peček, aby jim vyrobil repliky exponátů. Docela sympatický příklad, že pro různě zdravotně postižené lidi se dá udělat víc, než jen postavit bezbariérový vstup. Jak výstava popisuje historii výroby perníku, vynořuje se za těmi starými dřevěnými formami jejich příběh a díky němu dostávají i cosi jako duši.
O totéž, ale s vánočními ozdobami, se pokouší výstava Jednou v roce na Vánoce II. Název napovídá, že v minulosti už podobná akce proběhla a letos se pro velký úspěch koná pokračování. Expozice vás nejdřív seznámí s vánočními ozdobami z nejrůznějších materiálů, od papíru až třeba po dřevo, a potom se obsáhle věnuje ozdobám ze skla, které jsou přece jen nejrozšířenější. Středočeské muzeum se spojilo s jinými institucemi, výrobci a soukromou sběratelkou Alicí Zemanovou a výsledkem je opravdu reprezentativní kolekce, původem především z Čech a Německa. Výstavu netvoří jen ozdoby ve vitrínách, ale také vánoční stromečky vyzdobené ve stylu různých období. Dozvíte se také leccos o historickém vývoji jednotlivých typů ozdob i o tom, jak se vyráběly a prodávaly. Najdete tu dokonce originální zachovalý interiér vzorkovny skleněného zboží z první poloviny dvacátého století. Nechybí ani ukázky současné produkce našich firem. Texty u exponátů jsou pečlivě zpracované a podrobné – někdy až moc, navíc jsou vytištěny drobným písmem. Klidně bych je ponechal, ale doplnil ještě stručnými úvodními panely v jednotlivých částech expozice. Nutno přiznat, že některé ozdoby jsou poměrně kýčovité. Výstava se ale snaží postihnout vánoční dekorace jako zajímavý kulturní fenomén v celé jeho šířce, takže to nevadí.
To se bohužel nedá říct o třetím roztockém počinu, Sbírání Ivy Hüttnerové. Tahle dáma zde vystavuje svou kolekci „hezkých starých věcí". Čímž myslím oblečení, krajkové dekorace, kuchyňské vybavení – prostě cokoli, co se dá vyštrachat v domácnosti vaší (pra)babičky. Jednu vitrínu dokonce zabírají relikvie po slavných osobnostech (Hašler, Destinnová a tak). Vše je naaranžováno na dobovém nábytku ze sbírek Středočeského muzea a Antik Klubu Tursko. Výstavu naneštěstí doplňují i kýčovité nostalgické grafiky a malby I. Hüttnerové. Celá expozice připomíná několikapokojový byt, rámcově členěný na kuchyni, šatník a obývák. Konkrétně mám na mysli lepší městský byt obývaný stárnoucí vdovou, která si hýčká své krajkové přehozy a fotografie prvorepublikových filmových hvězd a vzpomíná na idylické časy kdysi dávno, kdy bylo všechno lepší, ale už se to nikdy nevrátí. Pokud byste čekali jakékoli informace o exponátech, máte smůlu. Něco jako doprovodné texty nebo popisky tady nenajdete, věci ani nejsou nijak rozděleny podle doby, ze které pocházejí. Jen odhaduji, že celý mišmaš může pokrývat zhruba roky 1900 až 1940. Rozhodně netradiční pojetí výstavy. Není to ale žádný nový progresivní trend – je to cesta do pekel. Zdařilo se dokonce cosi těžko uvěřitelného, totiž udělat kýče i z věcí, které jimi samy o sobě nejsou. Například starý gramofon s troubou je pozoruhodný výtvor techniky i designu. Pohřben v záplavě starého haraburdí bez historické hodnoty se ovšem stává jen malým kouskem jednoho obrovského nostalgického kýče, kterým výstava je.
Iva Hüttnerová si z obchodování s nostalgií zařídila slušnou živnost. Proč ne – takové podnikání je přinejmenším legální a spoustě lidí přináší radost, když si mohou čas od času zavzpomínat nebo se rozněžnit nad tím, co já pokládám za staré krámy. Takže podobné záliby nechci nikomu vyčítat. Otázka ale je, jestli tohle patří do muzea. Můj názor: ANI OMYLEM. Muzea si platíme z daní jako kulturní a vzdělávací instituce. Takže akce s nulovou informační hodnotou, jako je Sbírání Ivy Hüttnerové, v nich nemají co dělat.
Když už ukazovat v muzeích staré věci používané kdysi v každodenním životě, tak je potřeba k nim dodat zajímavý příběh, abychom se my návštěvníci něco dozvěděli o nich nebo o době jejich vzniku, jak se o to snaží první dvě roztocké výstavy. Každá taková expozice ovšem musí být vizuálně atraktivní. A v tomhle jediném bodě můžu dát harampádí paní Hüttnerové za vzor. Podařilo se ho totiž srovnat do velmi působivého celku; vždyť o něj také měli návštěvníci největší zájem.
Tvary a vůně perníku
Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy
10. 10. 2006 – 28. 1. 2007
Hodnocení (0 až 10 bodů): 7
Jednou v roce na Vánoce II
Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy
15. 11. 2006 – 18. 2. 2007
Hodnocení (0 až 10 bodů): 7
Sbírání Ivy Hüttnerové
Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy
15. 12. 2006 – 18. 3. 2007
Hodnocení (0 až 10 bodů): 2