I letos tomu bude sto let, co se Jára Cimrman narodil…
Se svatým Václavem je to podobné. Narodil se nejspíš v roce 907 nebo 908. Výstava k jeho kulatinám začínala loni v prosinci, tedy vlastně na poslední chvíli. Pořádají ji společně Arcibiskupství pražské a Národní galerie. Prestižní instituce jistě připravily něco kvalitního, řekl jsem si a první den po Vánocích vyrazil za kulturou.
Nejdřív jsem musel vystát asi půlhodinovou frontu, protože podobný nápad mělo hodně dalších lidí a ochranka pouštěla návštěvníky dovnitř jen po malých skupinkách. Což chápu, jelikož exponáty byly cenné a prostor omezený. Místo konání bylo ovšem vybráno příhodně – dva bývalé klášterní kostely jsou pro výstavu s církevní tematikou přímo stvořené.
Opravdové unikáty
Hned za vchodem se autoři pokusili shrnout 1100 let historie: život knížete Václava, politické peripetie přemyslovských Čech, vznik svatováclavského kultu a jeho proměny v běhu staletí. Štamgasti mého blogu vědí, že mé články se stručností zrovna neblíží k haiku nebo sonetu, ale obří panel s tak pestrou směsí informací bych si stvořit netroufl. Spíš bych z něj nadělal deset malých a rozstrkal je po výstavě, aby návštěvníkům postupně převyprávěly příběh, který jim chci sdělit.
No nic; dočetl jsem, aniž bych v textu našel vytoužené vysvětlení Václavovy tisícileté popularity, a vyrazil do expozice. V ní už žádné informační panely nehledejte, musíte se spokojit s popisky k jednotlivým položkám. Exponáty ovšem stojí za to.
Dominantní místo na vyvýšeném pódiu zaujímají památky spojené přímo se světcem: ostatky v umělecky skvostných relikviářích a také jeho údajný meč, přílba, koflík a bota. Moderní průzkum zjistil, že některé tyto předměty jsou o dost mladší než samotný kníže. Jedině přílba a čepel meče pocházejí z 10. století, takže je mohl aspoň teoreticky vlastnit. Uvidíte tady i takzvané Palladium Země české, což je zlacený reliéf Panny Marie s Ježíškem, uctívaný od středověku ve Staré Boleslavi, kde byl Václav zavražděn.
Většinu výstavy pak tvoří nejrůznější objekty zobrazující svatého Václava a sloužící jeho kultu: kalichy, monstrance a jiné církevní cennosti, obrazy, sochy, grafiky, knihy… Kolekce to je pestrá, od gotických a barokních pláten až po nerealizované návrhy na patronův pomník na Václaváku.
Pro akci se podařilo sehnat opravdu zajímavé věci, umělecky i historicky většinou velmi hodnotné. Navíc největší unikáty nebývají běžně vystavovány, takže máte jedinečnou šanci je vidět. Za výběr exponátů si Národní galerie s arcibiskupstvím zaslouží pochvalu.
Slečno, chcete vidět mou sbírku Václavů?
Jenže je tu problém. Expozice na vás udělá dojem, ale nevypráví žádný příběh, nepovzbuzuje návštěvníky, aby promýšleli kulturní a historické souvislosti. Je jen velmi volně rozčleněna chronologicky nebo tematicky. Relikvie před vámi, monstrance vlevo, grafiky vpravo – to má dost daleko k atraktivnímu a logickému uspořádání. V Anežském klášteře prostě vznikl spíš guláš objektů. Má podobnou informační hodnotu jako sbírky motýlů, které si kdysi džentlmeni pořizovali pro balení slečen.
Z obrpanelu za vchodem se alespoň něco dozvíte. Historických údajů o době svatého Václava a počátcích jeho kultu je tu ovšem pomálu. V prý nejateističtější zemi Evropy by také bylo rozumné nepoužívat v popiskách bez vysvětlení záhadné církevní termíny jako kasule nebo vera effigies a vyložit návštěvníkům, jak se vlastně svatý Václav pozná (tedy s jakými atributy ho malíři a sochaři zobrazují).
Ještě štěstí, že se tu promítaly dva televizní dokumenty. Filmy jsou vždycky jen doplněk a nemohou nahradit informace umístěné přímo v expozici, ale lepší než nic. První dokument o stavbě pomníku na Václavském náměstí byl celkem slabý. Zato z druhého jsem se konečně dozvěděl, jak se z knížete mohl stát světec. Písemné prameny nejsou nebo jsou nedůvěryhodné, historici tak mohou spíš jen spekulovat. Nicméně jejich vysvětlení se mi líbilo, protože dává dobrý smysl.
Václav byl pravděpodobně schopný panovník, křesťanství propagoval, ale žádný svatoušek asi nebyl – to by se v tehdejších poměrech neudržel u moci ani den. Jenže když už ho Boleslav zavraždil, dalo se to prezentovat i jako mučednická smrt. Což se o pár desetiletí později pěkně hodilo při politických jednáních o zřízení biskupství v Praze. Příkladný světec domácí provenience byl silným argumentem v rukou Přemyslovců. Vyrobená legenda nemusela mít se skutečným Václavem moc společného, ovšem není to jedno? Víra, že je ochrání a nedá zahynouti jim ni budoucím, určitě našim předkům víc prospěla, než uškodila.
Tichá válka v Národní galerii?
Stálé expozice i výstavy Národní galerie celkem stíhám sledovat. V posledních letech se mi zdá, jako by mezi jejími zaměstnanci zuřil boj dvou táborů. Ukazovači chtějí umělecká díla pouze vystavovat a považují za zbytečné cokoliv komentovat nebo vysvětlovat – výsledek připomíná veřejně přístupný depozitář, jakým je třeba umění 19. století v Jiřském klášteře. Vysvětlovači se snaží, aby normální lidé umění porozuměli, proto kromě podívané nabízejí také informace – dobrým příkladem je baroko ve Schwarzenberském paláci.
Moje sympatie mají jednoznačně vysvětlovači. Na svatováclavské výstavě měli bohužel navrch ukazovači. Tentokrát budu bodovat jako ve sportu: umělecký dojem 8 bodů, technické provedení 2, průměrná známka 5.
Svatý Václav – ochránce české země
klášter sv. Anežky České, Praha 1 – Staré Město
19. 12. 2008 – 8. 3. 2009
Hodnocení (0 až 10 bodů): 5