Záběr výstavy je víc než široký. Autoři se pokusili zmapovat vše, co nějak souvisí s lidskýma nohama nebo s jejich otisky v dějinách – ať už doslova, nebo v přeneseném významu. Co si pod tím vlastně představit? Výstava je rozdělena do deseti částí. Architektonické řešení expozice je velmi povedené. A aby i děti udržely pozornost, provází je výstavou dvojice komiksových postaviček. Pro dospělé je pak v každém oddíle informační panel. Zatím tedy nic divného.
Dosti zvláštní je ovšem výběr témat jednotlivých částí. Začíná se evolucí vzpřímené chůze, čemuž se nedá nic vytknout. Následuje menší kolekce starověkých uměleckých děl, která nějak ztvárňují nohy. Výstava pokračuje rolí nohou a bot ve vojenství, pak je na řadě sbírka obuvi ze zemí celého světa. Po nahlédnutí do chodeckých a obuvnických aspektů náboženství se seznámíte s vývojem bot coby pomocníků sportovců. Dál na vás čekají ukázky obuvní módy napříč staletími, sekce o nemocech a léčení nohou a oddíl pojednávající o nohou a stopách jako umělecké inspiraci. Výstavu uzavírá představení těch nejextrémnějších míst, kam lidská noha zatím vkročila, ať už jsou to himálajské osmitisícovky, nebo povrch Měsíce.
Jak vidíte, zaměření určitých sekcí je rozumné a drží se hlavního tématu. Ale jinde, například u starověku, umění nebo náboženství autoři jednoduše sesypali na jednu hromadu exponáty, které se jakkoliv týkají nohou. Ve vojenství dokonce ani to ne – několikery boty tu sice najdete, nášlapné miny mají také spojitost s nohama, ale co má se stopami lidí společného německý raketomet a legionářské uniformy, to vážně netuším.
Některé části jsou tu opravdu jen za cenu velmi násilných oslích můstků. Jak se sem například podařilo vpašovat náboženství? Inu, při náboženských obřadech se v mnoha kulturách tančí, křesťané nebo muslimové zase konají poutě. Při obojím se hýbe nohama, ne? I řada jednotlivých exponátů souvisí s tématem výstavy až příliš volně, případně vůbec ne. V „náboženské" sekci bych ještě chápal sošku svatého Kryštofa, patrona poutníků. Ale svatý Václav šlapající vinné hrozny se tu ocitl čistě proto, že dělá něco nohama (chudák; socha sama o sobě je hezká a svým neobvyklým motivem zajímavá).
Jednotlivé části mají dost nevyrovnanou úroveň. Povedená je hlavně kolekce obutí a ozdob na nohy z kultur Ameriky, Afriky a Asie. Zajímavá je i medicínská expozice, která vás seznámí s chorobami kostí nohou a s historií ortopedie od primitivních dlah a amputací až k moderním kloubním náhradám.
Jinde bohužel najdete jen pár zajímavých kousků v kombinaci s exponáty průměrné i podprůměrné kvality. Například lákadlem poslední sekce (o „extrémních místech") je návlek na botu používaný v programu Apollo – tedy stejný typ obutí, ve kterém se procházeli američtí astronauté po Měsíci. Za povšimnutí stojí i československá vlaječka, která letěla na Měsíc, a kousek měsíční horniny darovaný prezidentem Nixonem československé vládě. O moc víc tady toho ale neuvidíte, nepočítám-li nějaké ty pohorky.
V části věnované sportu se pro změnu hojně vyskytují boty našich slavných sportovců. Můžete tu vidět třeba tretry Emila Zátopka a lyžařské boty Kateřiny Neumannové. Podobné relikvie po slavných se hodí do naprosto jiného typu muzea. Například do Síně slávy country hudby v Nashvillu – tam se položky jako kytara Hanka Williamse a Elvisův cadillac dobře vyjímají. Ne tak v Národním muzeu. Když už je na Stopách lidí použili coby lákadlo, měli by na nich aspoň něco ukázat, například vývoj různých druhů sportovní obuvi. Ale kdepak. Sice zde jsou pohromadě lyže naší zlaté Katky a lyže z dob Rakouska-Uherska, bohužel však bez bližšího komentáře.
Výstava vůbec hodně klouže po povrchu a příliš se nezdržuje s hlubším vysvětlováním. Přitom by často bylo velice užitečné a návštěvníky by myslím bavilo. Příznačná je kolekce, která se pokouší přiblížit vývoj obuvi od nejstarších dob do dneška. V ní najdete rekonstrukci boty pravěkého „muže z ledovce", populárního Ötziho, a lecjaké pozoruhodné boty, staré i několik set let. Nejsou ovšem řazeny nijak zvlášť přesně ani podle stáří, ani podle typu. Jsou naaranžovány spíš mírně chaoticky, ucelený obrázek o změnách módních trendů v dějinách tedy nezískáte.
Zdá se, že ve snaze oslovit opravdu širokou veřejnost sklouzlo Národní muzeum tentokrát k bulváru a jakési mcdonaldizaci výstavy, jak jsem naznačil v nadpisu. Přitom to nebylo nutné. Na loňské Lovce mamutů se přišlo podívat enormní množství lidí, přestože expozice nebyla vůbec povrchní.
Moje doporučení pro vás bude dnes bohužel drsné. Na Stopy lidí se neobtěžujte, je to ztráta času. V životě jsem neviděl výstavu, která by tematicky tak zoufalým způsobem nedržela pohromadě. Několik částí je sice zdařilých, ale obecně je zde málo informací a i relativně málo exponátů. A lidi to zřejmě neláká, protože v sobotu odpoledne jsem příliš návštěvníků neviděl. Když už chcete v Praze za kulturou, jděte radši na Valdštejna.
Ach jo. Takovéhle recenze píšu nerad. Spousta lidí strávila dlouhé měsíce s přípravou výstavy a já jim ji teď nevybíravě kritizuji. Nedělám to naschvál, jsem docela fanouškem Národního muzea, protože je to potřebná instituce. Ale nedá se nic dělat, prostě ne všechno se povede.
Bylo by lepší, kdyby svůj letošní projekt zúžili na historii obouvání od starověku po dnešek a od Evropy po Tichomoří, ukázali vývoj každodenních i luxusních bot, přidali úvod o evoluci chůze a odbočky omezili na sport a medicínu. Pokud by každé z těchto témat pojednali do větších podrobností (samozřejmě atraktivně podaných), pak by možná vznikla výstava, o níž by mluvila celá Praha. Takhle lze spíš doufat, že se na Stopy lidí potichu zapomene. Snad se příští projekt povede více.
Stopy lidí
Národní muzeum, Praha
28. 11. 2007 – 30. 6. 2008
Hodnocení (0 až 10 bodů): 3