K návštěvě muzea a k téhle intelektuální rozcvičce mě inspirovala reportáž Továrny na zážitky z Respektu 33/2010. Martina Králová v ní popisuje současné proměny českých muzeí z institucí nudných na vzrušující. Text stojí za přečtení, protože je v něm spousta postřehů od muzejních expertů a dalších užitečných informací. Na webu ho najdete tady, ale přístup je jen pro předplatitele.
Vybaven radami odborníků z článku jsem se vypravil do Národního muzea a začal přemýšlet, jak bych tamní expozici předělal. Na takové úvahy je teď ideální doba. Napřesrok se začne hlavní budova muzea konečně rekonstruovat. Za pár let se tedy můžeme těšit na úplně nové expozice.
***
Jak by měly vypadat podle mne? Pár obecných pravidel se pokusím ilustrovat na příkladu mineralogických sbírek. V mnohém se shodnu se zmíněným článkem, ale ne ve všem.
1) Každá expozice musí mít svou základní logiku. Exponáty můžete třídit různě. Podle jakého kritéria třeba uspořádat zoologické oddělení? Podle biologického systému na ptáky, savce, ryby atd.? Nebo dát dohromady zvířata podle prostředí, kde žijí? Tedy zabydlet jimi africkou savanu, český rybník, korálový útes…? Těžké rozhodování – obě kritéria jsou důležitá. Je myslím dobré, když použijete logiku blízkou lidské zkušenosti. Rybník a savana jsou lidem bližší než třídy, řády a čeledi. Zvěř bych tedy třídil podle prostředí.
A co minerály? Teď jsou v první polovině expozice rozděleny do kategorií podle chemického složení. Ve druhé části jsou pak nálezy z významných českých lokalit, hlavně rudných dolů, a něco málo hornin. Já bych srovnal nerosty jinak – především podle jejich využití. Začít bychom mohli kovy a jejich rudami. Za ně bude vhodné dát doprovodné nerosty rudních žil. Pak mohou následovat třeba drahé kameny, horninotvorné minerály (z nich se skládá všechno kamení, po kterém šlapeme, stavíme z něj a obkládáme jím fasády) a podobně.
2) Jednotné logické třídění je fajn, protože usnadňuje lidem orientaci. Bohužel je v podstatě nemožné ho do detailu dodržet. Svět se vzpírá příliš striktnímu škatulkování – vždycky vám někde cosi přebývá nebo chybí. Navíc když se snažíte vecpat všechno do jednoho mustru, často se vám do něj nevejdou některé zajímavé informace, takže o ně návštěvníky ochudíte.
Řešením je vkládat do expozice menší samostatné příběhy. V našem případě třeba Příběh českého stříbra (historie jeho těžby v Čechách), Křemen a jeho příbuzní (křemen, jeho barevné polodrahokamové odrůdy, mineralogicky a chemicky příbuzný chalcedon, achát, opál apod.), Fluorit a apatit – nerosty mnoha barev. Příběhy nesmí být drby na úrovni nedělního Blesku! Měly by ilustrovat důležité věci nebo obecnější jevy. Například příběh Kalcit a aragonit – minerální sourozenci by sděloval, že tyhle dva nerosty mají stejné chemické složení, ale liší se krystalovou soustavou. Což je jev, s nímž se setkáváme i u dalších minerálů.
3) Snažit se ohromit. V muzeu by měl být dostatek věcí, které lidi na první pohled zaujmou, nejlépe přímo fascinují. Takové objekty jsou v mineralogickém oddělení už teď. Jsou sice v menšině, ale to nevadí. Stačí je šikovně rozmístit do budoucí expozice. A přidat k nim také nějaké informace! Když už upoutáte pozornost návštěvníků, proč je zároveň trochu nevzdělat, že.
4) Málo, ale pořádně. Hlavní problém Národního muzea kupodivu není nedostatek exponátů, ale jejich nadbytek. Druhý problém (aspoň někde) jsou dlouhé nebo příliš odborné texty. Záplava věcí a faktů lidi nebaví, unavuje, ztrácejí se v ní. Omezil bych proto vystavované položky na nejzajímavější a vědecky nejhodnotnější. Ty bych pak důkladně a srozumitelně vysvětlil. V našem mineralogickém příkladu to mimo jiné znamená nedávat do vitríny dvacet ukázek stejného nerostu jako teď, ale vybrat z nich tři nejkrásnější.
***
To pro dnešek stačí. Druhou půlku nápadů si nechám na zítra.