Fotka v záhlaví vypadá, jako by se na javorovém listu vyřádil autor graffiti se smyslem pro barevné kontrasty. Sama o sobě je zajímavá, ale to je asi tak všechno. Naopak kdybych ji sem nedal a napsal jen text o interakcích biotrofních parazitů s hostiteli (vysvětlení za chvíli, nebojte), neměl by článek moc šťávu. My rostlinní biologové samosebou víme, že svět rostlin je zrovna tak podivuhodný, akční i poetický jako svět zvířat nebo hlubiny vesmíru. Jenže jak ho přiblížit lidem?
Na jaře jsem s kolegy z našeho a dalších ústavů vymyslel akci, která se o to pokouší právě popsaným způsobem, kombinací slova a obrazu. Rozběhli jsme fotosoutěž Rostlina s příběhem. Po soutěžících jsme chtěli fotografie a k nim i kratičké historky o fotografovaných rostlinách – o jejich biologii, užitečnosti pro člověka nebo podobně. Sešlo se nám pěkných pár set příspěvků. Nejlepší fotky s příběhy představíme 3. listopadu na výstavě v centru Prahy a na webu soutěže. Určitě se podívejte; věřím, že nebudete zklamaní. Zatím se musíte spokojit s mým blogem.
Proč jsou tedy na listech ty zelené fleky? Samotní biologové neznají ještě všechny podrobnosti, ale základní fakta jsou jasná. Zelená místa jednoduše stárnou pomaleji, takže zelené barvivo chlorofyl se v nich začíná odbourávat později než ve zbytku listu. Znamená to, že jsou tyhle oblasti jaksi „zdravější" než jejich okolí? Právě naopak! Jsou napadeny houbovými chorobami. Podobné skvrny vznikají na listech rostlin po napadení rozličnými druhy padlí, rzí a dalších hub.
Původci houbových chorob parazitují na rostlinách dvěma způsoby. Někteří jsou nekrotrofní, jiní biotrofní. Pro člověka neznalého latiny jsou tato slova jistě dost záhadná. Raději si nekrotrofní druhy parazitů přirovnejme k mrchožroutům a biotrofní k pijavicím. Houby „mrchožrouti" zabíjejí buňky v napadeném pletivu a živiny získávají z jejich mikroskopických mrtvolek. „Pijavice" naproti tomu buňky zotročují. Nechají je naživu a kradou z nich látky, které rostlina získává nebo vytváří pro vlastní obživu. Výsledek připomíná domácnost vyjídanou strýčkem z povídky Šimka a Grossmanna („dobrý den, já jsem strýc Baloun a budu u vás bydlet").
Houboví příživníci si umí říci o pořádné sousto velmi důrazně. Původci zelených skvrn si přísun živin zajišťují mimo jiné pomocí rostlinných hormonů cytokininů. Ve zdravé rostlině mají cytokininy mnoho rozmanitých rolí. Podporují například buněčné dělení a růst postranních větví na stonku, oddalují stárnutí listů a směrují tok živin do míst, kde je koncentrace cytokininů dostatečně vysoká.
Poslední dvě funkce sprostě zneužívají naše houby-pijavice. Jsou to opravdu hormonální podvodníci, jak jsem napsal do titulku. Vyrábějí vlastní cytokininy nebo povzbuzují jejich tvorbu v rostlinných buňkách (to se zatím přesně neví, zdá se, že různé druhy hub používají různé triky). Napadená rostlina je falešným signálem "zmatená" a dodává cukry a další dobrůtky do místa infekce. Navíc tam buňky pomaleji stárnou, parazit si tedy může déle lebedit v pohodě listového pletiva.
Teď si asi myslíte, že tahle strategie je v přírodě vrcholem prohnanosti. Kdepak! Rzi, padlí a podobná havěť hrají ve skutečnosti jen druhou ligu. Hormonální podfuk dovedly k dokonalosti některé baktérie, které jsou doslova genetickými hackery. Propašují do genetické informace rostlinné buňky několik svých genů pro masivní tvorbu hormonů a o víc se nemusejí starat. S nebohými buňkami hormonální smršť pěkně zamává. Začnou se neorganizovaně dělit, čímž vzniká stav ne nepodobný rakovinnému bujení v živočišných tkáních. Ale o tom až jindy.
Zatím se projděte po lese a schválně zkuste vypátrat, kde všude se dají najít následky svérázného životního stylu biotrofních parazitů. A pokud bude ošklivo, přečtete si další rostlinné historky, tentokrát o kytkách, které zkoumáme v našem ústavu. Nebo se k nám rovnou přijďte podívat.