Brit Stephen Webb vystudoval fyziku a napsal několik popularizačních knih. Koncem loňského roku vyšla česky právě knížka Kde tedy všichni jsou? s podtitulem Fermiho paradox a problém mimozemského života. Podivné nouze o mimozemšťany si všimlo více vědců, ale název Fermiho paradox si vysloužila po nejslavnějším z nich. Geniální Fermi se věnoval jaderné fyzice, v roce 1938 dostal za svoje objevy Nobelovu cenu a roku 1942 uskutečnil první řízenou jadernou reakci. Přesto měl dost fantazie, aby přemýšlel o civilizacích jinde ve vesmíru.
Po krátkém úvodu o Fermim, paradoxech obecně a Fermiho paradoxu zvlášť se Webb věnuje jeho čtyřiceti devíti možným řešením. Bylo jich vymyšleno ještě mnohem více, ale ta vybraná se autorovi zdála dostatečně rozumná nebo zajímavá. Řešení jsou rozdělena do tří kapitol. První kategorie říká, že mimozemšťané jsou ve skutečnosti tady (myšleno ve sluneční soustavě), ale z nějakých důvodů s námi nechtějí komunikovat. Podle hypotéz druhého typu sice existují, ale ještě nás nekontaktovali – buď z různých technických příčin, nebo proto, že o nás jednoduše nestojí. Třetí okruh vysvětlení je založen na předpokladu, že mimozemšťané neexistují, neboť vznik života, případně komplexních a inteligentních bytostí, je extrémně málo pravděpodobný.
Nemá smysl se tady rozepisovat o jednotlivých hypotézách. Raději si je přečtěte sami, je to docela zábavné odreagování od podstatně přízemnějších problémů, s kterými se musíme všichni denně potýkat. Navržená vysvětlení Fermiho paradoxu se pohybují od seriózních až po vyloženě fantastická. Aby ne, když jejich autory nebyli jen astronomové, fyzici a biologové, ale občas i spisovatelé sci-fi.
Stephen Webb však pouze nepopisuje cizí nápady. Také analyzuje, zda mohou obstát jako vědecké teorie a paradox mimozemšťanů skutečně pomoci objasnit. Jeho pohled je dost kritický, čímž si získal moje sympatie. Při totálním nedostatku věrohodných dat o životě mimo Zemi je snadné navymýšlet si mraky elegantních teorií. Pak musí přijít někdo, kdo se jim podívá na zoubek a odhalí v nich slabá místa. Autorovi knížky tak z devětačtyřiceti potenciálních vysvětlení nakonec zbylo asi pět jakžtakž oprávněných.
Jak se vědci staví k existenci „ufounů", je samo o sobě zajímavé čtení. Mně se ale zalíbilo hlavně to, co se čtenáři z knihy dozvědí jaksi ve druhém plánu. Získáte hodně zajímavých informací o fyzice a kosmologii a v úvahách o pravděpodobnosti vzniku života také o biologii. Většinu biologických témat vysvětluje Webb velmi srozumitelně (včetně třeba základů molekulární genetiky), i když tenhle obor nevystudoval. Několikrát ovšem šlápl vedle. Například tvrzení, že jednou z hlavních inovací při přechodu z jednodušších prokaryotických buněk ke složitějším eukaryotickým byla ztráta pevné buněčné stěny, je hodně neortodoxní.
Webbův způsob argumentace navíc nenápadně ukazuje, jak funguje vědecký přístup k poznávání světa. Za prvé, vědcům nechybí fantazie a většinou ani ochota pouštět se do poněkud nekonvenčního výzkumu. Koneckonců už desítky let běží (zatím marně) několik projektů na hledání rádiových signálů vzdálených civilizací. Každý rozumný vědec musí ale svoje rozmáchlé, prudce kreativní nápady konfrontovat s realitou, snažit se je podpořit argumenty. Například myšlenku, že mimozemské civilizace neexistují, protože ve vesmíru je velmi málo obyvatelných planet, lze slušně testovat. Stačí zkusit najít planety u jiných hvězd, než je Slunce. Dnes už jich astronomové našli několik set, takže je pravděpodobné, že takto se Fermiho paradox vysvětlit nedá.
Za druhé, ne každý nápad je použitelná vědecká hypotéza. Třeba podle pátého řešení paradoxu, „scénáře zoologické zahrady", o nás mimozemšťané vědí, ale jen nás pozorují a dávají si velký pozor, abychom se o nich nikdy nedozvěděli. Může to být klidně i pravda, potíž je, že ji nemůžeme nijak dokázat. Jak bychom také mohli, když se nám ti čerchmanti dokonale schovávají? Takto postulovanou existenci mimozemšťanů bohužel nemůžeme ani vyvrátit. Pokud po nich nikde není ani vidu, ani slechu, nedokazuje to jejich neexistenci, ale jen úspěšnost jejich maskovacích technik. S podobně formulovanými myšlenkami, v principu nerozhodnutelnými pomocí důkazů, vlastně vůbec nejde dál pracovat. Můžeme si o nich vyprávět za dlouhých zimních večerů, nicméně věda je (myslím rozumně) nechává stranou.
Kniha nepotěší fanoušky UFO. Zato na případu UFO ukazuje další metodický přístup přírodních věd, známý jako Occamova břitva: když lze něco objasnit pomocí známých jevů, není nutné zavádět jevy nové. Pokud můžeme vysvětlit záhadné létající objekty pozemskými příčinami (meteorologické balóny, optické jevy v ovzduší…), není zapotřebí uvádět na scénu mimozemšťany. Dokonce i u opravdových UFO, tedy neindentifikovatelných létajících objektů, je rozumné předpokládat pozemský původ. Alespoň do doby, než jejich posádka přistane a vystoupí na tiskovce, případně získáme jiné nezvratné důkazy o opaku. Proti Occamově břitvě můžete oprávněně namítnout, že nejjednodušší řešení nemusí být nutně správné. Ale jako myšlenková pomůcka se břitva za posledních pár set let dost osvědčila, takže ji ve vědeckém arzenálu ponechme.
V závěru knihy přichází autor s vlastním řešením Fermiho paradoxu. Neprozradím vám ho, ať vás nepřipravím o rozuzlení příběhu. Knihu vám doporučuji, navzdory pár sporným biologickým pasážím. Také proto, že se povedl překlad. I poznámky překladatelů jsou k věci a aktualizují pět let starý originál o nejnovější objevy. Webb dokazuje, že i při úvahách o mimozemšťanech je možné používat rozum a zároveň nenudit. To je příjemný kontrast oproti jednomu televiznímu seriálu, kde mozek dostal náhradní volno.
Kde tedy všichni jsou? Fermiho paradox a problém mimozemského života.
autor: Stephen Webb
nakladatel: Paseka
rok vydání: 2007
348 stran
Hodnocení (0 až 10 bodů): 7