Princip muzejních nocí je jednoduchý. V daném městě se jeden večer otevřou muzea a galerie, vstup je zdarma, návštěvníci se mohou těšit na různé doprovodné programy a zavírá se až po půlnoci nebo dokonce ráno. V Praze se letos muzejní noc konala už pošesté, a to minulou sobotu, 20. června.
Začal jsem v hlavním stanu celé akce, v Národním muzeu na Václavském náměstí. Kromě stálých expozic tu probíhají dvě větší výstavy. V přízemí jedna nepříliš atraktivní o historii porodnictví a v prvním patře Republika, která představuje život v předválečném Československu. O ní jsem psal loni na podzim. Stojí za návštěvu, ale moc času už nemáte. Je prodloužena do 6. 7. a pak nejspíš definitivně skončí.
Muzeum také každoročně ukazuje během muzejní noci několik menších zajímavostí ze svých sbírek. Letos to kromě největšího brouka světa (tesaříka největšího) a kolekce mořských plžů homolic byly hlavně archeologické nálezy z nedávného výzkumu ve Vlíněvsi u Mělníka a rekonstrukce korálového útesu z Koněprus. Teď u proslulých jeskyní v Českém krasu samozřejmě žádný korálový útes není, ale v devonu tam byl. Rekonstrukce trilobitů, lilijic, měkkýšů a jiných dávných mořských potvůrek byla myšlena jako ochutnávka. Celý útes zabydlený devonskými živočichy představí Národní muzeum na velké výstavě Příběh planety Země, která začne 29. září. Máme se tedy na co těšit.
Z Václaváku jsem jel na přírodovědeckou fakultu, kde mají malé Hrdličkovo muzeum člověka se zajímavými antropologickými sbírkami. Jenže před budovou stála fronta odhadem na hodinu, proto jsem kapituloval a vydal se jinam. Během noci bylo otevřeno ještě paleontologické Chlupáčovo muzeum historie Země na stejné fakultě. Tam jsem ale už byl v zimě (docela doporučuji), takže jsem raději zamířil na Florenc do Muzea hlavního města Prahy.
Stálé expozice se v téhle instituci věnují pražské historii od pravěku do 18. století. Mají celkem moderní design (hlavně části o pravěku a středověku) a některé exponáty jsou vyloženě unikátní. Je tu ovšem příliš mnoho věcí a příliš mnoho textu, takže celek je poněkud nepřehledný. V muzeu najdete i slavný Langweilův model Prahy vzniklý kolem roku 1830 – tuhle hyperrealistickou a megalomanskou papírovou vystřihovánku asi všichni znáte. Model byl nedávno digitalizován, takže se můžete v expozici postavit k počítači a procházet se pražskými ulicemi pěkně zblízka.
V muzeu se teď konají i dvě výstavy. Pražská mincovna je hlavně pro numizmatické fandy, kteří si chtějí prohlédnout pár set mincí ražených v uplynulých staletích v Praze. Mne moc neoslovila. Zato 12 nej… objevů pražské archeologie je velmi dobrý počin. Výstava vás seznámí s unikátními archeologickými objevy z posledních 25 let a ukáže vám, že pražská historie je ještě bohatší, než jste si nespíš dosud mysleli. Fascinující bylo třeba skvěle zachovalé sklo z germánského pohřebiště na okraji dnešní Prahy (tuším na Zličíně).
Další mou zastávkou byla Pelléova vila v Bubenči. Tam se nachází stálá expozice obrazů malíře a grafika Jiřího Anderleho a také jeho sbírka afrického umění. Jiří Anderle je velmi dobrý výtvarník a africká kolekce byla hezká a rozsáhlá. Přesto jsem odcházel se smíšenými pocity. Sochy a masky z Afriky jsou totiž vystaveny poněkud záhadným způsobem. U velké části položek chybějí popisky, takže není jasné, jaký je v expozici vlastně systém. V podkroví navíc některé dřevěné sochy rozežírá jakýsi dřevokazný hmyz.
Cestou domů jsem ještě prošel Pražským hradem. Z hradních atrakcí bych vám doporučil výstavu Praha španělská v Císařské konírně. Její autoři prostřednictvím různých uměleckých děl dokládají, jak Španělsko kulturně ovlivňovalo Prahu a české země vůbec. Vliv byl někdy až překvapivě silný, zvlášť za panování Habsburků. Musíte si ale pospíšit, výstava končí 28. června.
Při svých letošních muzejních toulkách jsem sice nikde nejásal nadšením nad genialitou kurátorů, ale na druhou stranu jsem ani nemusel žalostně zoufat nad jejich neschopností. I méně nápadná pražská muzea či galerie se tedy vyplatí navštívit. A už začínám přemýšlet, kam se podívám napřesrok.