Po roce zas na nočním tahu
V poslední době mám na blog nepříjemně málo času. Ale nenapsat každoroční recenzi na tak velkou událost, jakou je Pražská muzejní noc? To by bylo opravdu trestuhodné. Takže tady ji máte – třeba vám poslouží jako tip na návštěvu, pokud jste snad minulý víkend byli jinde.
Letos se na muzejní noci v Praze podílelo 28 institucí, které otevřely 53 objektů. Mezi nimi jezdily, stejně jako v minulých letech, speciální bezplatné autobusové linky. Doprovodný program (hry, komentované prohlídky, předvádění exponátů a podobně) byl hodně zaměřený na děti. Já jsem ho příliš nesledoval. Chtěl jsem si hlavně prohlédnout několik relativně nových expozic, které mají vztah k naší novodobé historii.
Nevýrazný Vítkov
Začal jsem Národním památníkem na Vítkově. Areál vybudovaný za první republiky oslavoval nejdřív československé legionáře, pak komunistické funkcionáře, teď ho spravuje Národní muzeum. To v něm loni v říjnu otevřelo stálou expozici „Křižovatky české a československé státnosti“. Seznamuje s událostmi let 1918, 1938, 1948, 1968 a 1989.
Najdete zde exponáty se vztahem k velké politice i k obyčejnému životu. A také řadu historických dokumentů: třeba první zákon Československé republiky napsaný vlastnoručně Aloisem Rašínem, text Mnichovské dohody nebo originál Charty 77. Zajímavé jsou vitríny přibližující život různých skupin lidí: trampů, skautů, svazáků, vojáků za socializmu nebo předválečných německých selek. Občas jsem ovšem nechápal umístění konkrétních položek. Například mezi části, jež se týkají let 1948 a 1968, je nelogicky vložena vitrína s některými památkami na první republiku.
V „Křižovatkách“ je hodně počítačových prezentací a filmových nahrávek. Nápaditá je jednoduchá interaktivní prezentace Osudy. V ní můžete ve zlomových okamžicích dějin určit životní cestu svého vitruálního já. Dáte se v roce 39 k odbojářům, nebo kolaborantům? A jaké to pro vás bude mít důsledky?
V Národním památníku je mnoho počítačových obrazovek, naopak poměrně málo reálných exponátů. Některé doprovodné texty jsou dlouhé a nepříliš přehledné. To je problém hlavně velkých informačních panelů a rozsáhlých přehledů historických událostí s daty. Naopak popisky jednotlivých exponátů jsou zpracovány dobře.
Představit historii pomocí klíčových roků, kdy se rozhodoval další osud země, je dobrý nápad. Bohužel celkově působí „Křižovatky“ zmateným a poněkud mdlým dojmem. Jsou citelně slabší než předloňská výstava „Republika“ v hlavní budově Národního muzea. Hodnocení: 5 bodů z 10.
V památníku se mi více líbila malá výstava fotografií z českého povstání v květnu 1945. Jednoduchá, ale srozumitelně zpracovaná, s opravdu kvalitními fotkami.
Vojenská historie pod kopcem
Navzdory krásnému letnímu počasí mě tedy začátek večera moc nenadchl. Chuť jsem si ale spravil hned o kousek dál. Na úpatí Vítkova sídlí Armádní muzeum Žižkov. Vojenskou terminologií by se dalo říct, že silné jednotky návštěvníků ho při muzejní noci vzaly útokem. Děti i dospělí se zálibou ve zbraních si užívali doprovodný program. Mohli si zastřílet, vlastníma rukama osahat zbraně staré i novější, vyzkoušet vojenské helmy nebo třeba obléct neprůstřelnou vestu.
Mě hraní na vojáčky nikdy nebavilo, zato historie mě zajímá ohromně. Takže jsem šel nejdřív na výstavu „1945 – Konec války v Čechách“. Zaujal mě už vstup: vcházelo se replikou německého protitankového zátarasu z klád a kamení. Zátaras měl uprostřed bránu a podobné prý stávaly v roce 1945 na silnicích mnoha českých měst. Což jsem vůbec netušil, takže nová informace potěšila.
Začátek výstavy se stručně věnuje vojenské situaci na sklonku války. Pak den po dni vypráví příběh květnového povstání a osvobozování českých zemí. Autoři si nejvíce všímali bojů v Praze, ale nezapomněli ani na další regiony. Kromě zbraní, uniforem, dokumentů i jiných památek oživuje výstavu asi pět rekonstruovaných scén z povstání. Figuríny v životní velikosti mají dobové oblečení, drží autentické zbraně a například brání barikádu z opravdových dlažebních kostek a rezavých sudů od benzínu. Dnes se všude cpou počítače, ale pro mě je tohle působivější než jakákoliv počítačová prezentace.
Výstava není dokonalá. Některé delší texty jsou málo přehledné, několik věcí není při první zmínce vysvětleno (třeba vlasovci – pro většinu lidí jistě naprosto záhadná armáda). Chybí anglická verze textů. A nejsou zde skoro žádné mapy, což mě ve vojenské expozici opravdu překvapilo. Přesto se mi „Konec války v Čechách“ líbil a zájemcům o historii 20. století doporučuji navštívit. Máte čas do 7. října. Hodnocení: 7 bodů z 10.
Muzeum má také stálou expozici, věnovanou dějinám československé armády. Popisuje období 1. světové války, československé prvorepublikové vojsko, odboj a naše jednotky v zahraničí během let 1939 až 1945, trochu i komunistickou perzekuci bojovníků z 2. světové války. Expozice byla loni zmodernizována. Je velmi, opravdu velmi podrobná, vitríny jsou často naplněné exponáty od podlahy ke stropu. Pro zapálené fandy vojenské historie ráj na zemi, pro ostatní návštěvníky už tolik ne. Kdyby polovinu věcí přesunuli do depozitáře a v textech se soustředili na pořádné vysvětlení nejdůležitějších faktů, muzeu by to jen prospělo.
Na druhou stranu se na Žižkově snažili expozici zatraktivnit. Jsou zde osobní věci slavných historických osobností a také figuríny vojáků, z nichž aspoň část je v relativně akčních situacích. Oddělení pojednávající o letech 1939–45 navíc obohacují modely důležitých bojových událostí: v měřítku asi jako modelová železnice, jen jsou v kolejišti občas jámy po bombách a nad vláčky mají převahu tanky či vyloďovací čluny. Hodnocení: 6–7 bodů z 10 (lepší úroveň má 2. světová válka).
Svobodomyslné umění
Poslední zastávkou mojí muzejní noci byla Galerie hlavního města Prahy, konkrétně její prostory ve druhém patře Městské knihovny na Mariánském náměstí. Před dvěma týdny tady začala výstava „Roky ve dnech – české umění 1945–1957“. Můžete se na ní seznámit s dílem výtvarníků, kteří se po komunistickém převratu pokoušeli zachovat si tvůrčí svobodu. Neprodukovali propagační parodie na umění v duchu socialistického realizmu, ale šli dál svou cestou.
Expozice je členěna na 13 částí podle témat, jež umělci zpracovávali – folklór, strach, trauma 2. světové války, portréty a autoportréty, smrt a osud, spiritualita a další. Končí rokem 1957, kdy v Československu skončil stalinizmus a v umění se trochu uvolnily poměry. Tento důležitý historický zlom bohužel není podrobněji vysvětlen.
Informační panely jsou psány poněkud intelektuálním stylem, který nemusí úplně vyhovovat návštěvníkům bez humanitního vzdělání (třeba mně). Naštěstí jsou alespoň stručné a k věci.
Výběr exponátů je ovšem vynikající, nakolik to dokážu jako mírně poučený laik posoudit. Jsou tu zastoupeni dobře známí umělci, jako M. Medek, V. Boudník, A. Diviš, K. Teige, J. Kolář, J. Zrzavý nebo E. Filla. Kvalitní jsou i díla autorů, jejichž jména jsem předtím vůbec neznal. Na výstavu si určitě zajděte. Končí 19. září. Informační hodnota textů je spíš průměrná, nicméně výběr děl to napravuje. Dávám proto 8 bodů z 10.
Co vy? Byli jste na muzejní noci v Praze nebo jinde? Co jste viděli? A jak se vám to líbilo?