Muzejní noci jsou sympatický nápad, jak přilákat do expozic i lidi, kteří by je jinak možná nikdy nenavštívili. Podle mého kolegy, zkušeného cestovatele za uměleckými a jinými výstavami, jsou zahraniční „noci" třeba v Berlíně či ve Vídni velkolepé akce. Trvají od časného odpoledne až do rána, ukazují se i věci jindy nepřístupné a vše korunuje bohatý doprovodný program.
Na Pražské muzejní noci jsem nikdy nebyl a po prostudování programu jsem se na ni opravdu těšil – 21 institucí se skoro 50 objekty už je slušná nabídka stálých expozic i aktuálních výstav. Muzea byla otevřena v sobotu 16. června od sedmi večer do jedné ráno. Za šest hodin si stihnete pořádně prohlédnout tak dvě, nejvýš tři výstavy. Můj plán byl proto jiný. Chtěl jsem nakouknout na víc míst, abych si udělal představu, kam má smysl později zajít na důkladnou prohlídku.
Začal jsem v hlavní budově Národního muzea na Václaváku. Kromě stálých expozic teď nabízí hlavně výstavu Lovci mamutů, pro velký zájem prodlouženou až do září. O tu byl takový zájem, že se uvnitř skoro nedalo dýchat. Byla tu i velmi pěkná výstava „Madagaskar – laboratoř bohů" o přírodě, lidech, historii a současnosti tohoto pozoruhodného ostrova (výstava je produktem stejné expedice jako kniha, o níž jsem psal před časem). Ani menší prezentace málo známých vodních živočichů mechovek nebyla špatná.
Jiné slibované atrakce bohužel zklamaly. Třeba výstava o paleontologické lokalitě Ovčín (unikátní naleziště, kde sopečný výbuch pohřbil kompletní prvohorní prales přímo na místě) se skládala ze tří kusů kamenů se zuhelnatělými větvemi. Ani prezentace regionálních muzeí nevynikaly rozsáhlostí a atraktivitou – udělejte taky něco poutavého, když vám přidělí zhruba dva čtvereční metry plochy!
Z Václavského náměstí jsem se přesunul do Náprstkova muzea. Jednotlivé objekty spojovaly speciální autobusové linky. Dopravní systém celé noční akce byl promyšlený, intervaly příjemně krátké, nicméně autobusy stěží zvládaly nápor ohromného počtu návštěvníků.
Nakonec jsem šťastně nastoupil, slisoval se a vystoupil, prošel kousek večerním Starým Městem a zapadl do další tlačenice v Náprstkově muzeu. To má dobré renomé už z předešlých ročníků, protože nabízí lákavý doprovodný program – přednášky, koncerty exotické hudby, letos i ukázky japonských bojových umění. A kvalitní jsou i expozice. Ta v oddělení indiánských kultur sice zastarala už pár let před revolucí, je ale přesto zajímavá. Zato stálá expozice Austrálie a Oceánie je až na drobnosti vynikající, moderní a její výtvarné řešení má šmrnc. Stejně hezká je i výstava toho nejlepšího z fotografií a sbírek Joe Hlouchy – velkého milovníka Japonska, který byl činný v první polovině 20. století.
Dál jsem měl v plánu zbrusu nové Muzeum Karlova mostu, příhodně situované těsně u jeho staroměstského konce. Na náměstí před muzeem právě řádila skupina historického šermu. Její členové s impozantními meči také svědomitě střežili frontu před vstupem, kterou jsem odhadl tak na hodinu čekání. Radši jsem to vzdal a vydal se do Muzea Kampa. Výstava Kupky s Mondrianem musí být přece skvělá, ne? Asi ano; stejný názor měla dlouhá fronta lidí, kterou jsem odhadl (pro změnu) asi na hodinu.
Mírně frustrován jsem se přesunul k Jízdárně Pražského hradu na výstavu Emila Filly. Tam jsem čekal jen snesitelných dvacet minut. Jízdárna je vyhlášená vynikajícími výstavami. Na téhle se sešly skvělé obrazy, bohužel v kombinaci s mizernými doprovodnými texty. Texty jsou rozvláčné, nepřehledné a musíte si je z výtvarnicko-kunsthistorického žargonu nejdřív přeložit do normální češtiny. Ale Filla je Filla.
Víc jsem toho nestihl, protože mě nepříjemně zaskočily fronty a návaly. Není se co divit – podle pořadatelů měla letošní akce rekordní návštěvnost, celých 171 000 návštěvnických vstupů. To je ona dobrá zpráva z úvodu: Nejsme v Praze a v Česku tak nekulturní barbaři, jak se občas může zdát. Spousta lidí, mladých i starších, ráda stráví sobotní noc v muzeích místo u televize, v hospodě nebo na párty. Špatná zpráva je, že tolik lidí se při současné podobě Muzejní noci nedá organizačně zvládnout. Byl by nesmysl snažit se počet zájemců omezit, třeba zavedením vstupného. Pro muzea je tahle akce vynikající propagací.
Spíš bude potřeba návštěvníky nějak „naředit". Nejlepší by bylo prodloužit dobu konání. Současných šest hodin je žalostně málo. Proč nezačínat už brzy odpoledne a neskončit až za kuropění, aby největší vytrvalci mohli rovnou nasednout do prvního ranního metra či autobusu? V davech jsem viděl mraky lidí kolem dvacítky, pro něž určitě není problém propařit noc. Pořadatelé se tedy nemusí bát, že ve tři ráno už v expozicích nikdo nebude (já bych tam byl – kdo se přidá?). Také by neuškodilo vylepšit doprovodné programy, zvlášť tam, kde jich letos měli málo. Naopak informačně, dopravně i počtem zúčastněných institucí je Pražská muzejní noc už teď na dobré úrovni.
A co že nám to v Praze citelně chybí? Historických, kulturních a uměleckých expozic máme dost, což je vynikající. Ovšem nemáme vůbec žádnou pořádnou přírodovědeckou expozici! Asi namítnete: „vždyť přece Národní muzeum…". Já vím; to se ale nedá počítat. Až na kosmetické úpravy se v jeho přírodovědecké expozici dávno zastavil čas. Taková mineralogie snad vznikla už v devatenáctém století, soudě podle jejího vzhledu. Zrovna tu bych možná i zachoval, jelikož představuje jakési milé retro. Totéž se však nedá říct o zoologické a paleontologické sekci, jejichž současná podoba vznikla tipuji v šedesátých-sedmdesátých letech.
Nerad bych Národnímu muzeu křivdil. Jeho pracovníci se patrně snaží, seč jim nevelké finanční zdroje dovolují. V oddělení obratlovců jsou například nové popisky a je čisté a přehledné. Přírodovědné sbírky jsou ale celkově uspořádány málo atraktivně a v záplavě podružných exponátů se někdy ztrácejí opravdové unikáty. Stručně a jasně: chce-li se Česko prezentovat jako civilizovaná země a Praha jako evropská metropole, musí mít moderní, interaktivní přírodovědecké muzeum, přitahující zájem nejširší veřejnosti a turistů.
Ideální by bylo postavit novou budovu, která by pro takovou expozici poskytla vhodně řešený prostor namísto nepříliš velkých sálů na Václavském náměstí. V nich by mohla zůstat řekněme rozšířená prehistorická expozice a více prostorů pro pořádání výstav. Teď se plánuje rekonstrukce hlavní budovy Národního muzea. Je tedy vhodná doba uvažovat i o takovéto velkorysejší akci. Kromě státu by přitom mohl finančně přispět také pražský magistrát, protože město by získalo novou turistickou atrakci. A rozhodně by v ní utopilo míň peněz, než v olympiádě.