Co s načatým večerem? Dnes do muzea
Muzejní noci se pořádají po celém světě a někde to bývají velkolepé akce. Praha se snaží podle možností také připravit atraktivní program. Kromě toho, že vstup do expozic je zdarma nebo za symbolickou cenu, lákají organizátoři návštěvníky na menší příležitostné výstavky a doprovodný program. Letos byly k vidění koncerty, hudební improvizace, performance, výtvarné dílny i bramborové hody (v Národním zemědělském muzeu). V Leteckém muzeu Kbely dokonce přistála stíhačka Gripen.
V Praze se zapojilo 25 muzeí a galerií, které představily celkem 51 objektů. Otevřeno bylo od sedmi večer, obvykle do půlnoci nebo do jedné hodiny. Pořadatelé napočítali přes dvě stě tisíc návštěvnických vstupů, což je o třicet tisíc víc než loni. Jako vědeckopopularizační blogger jsem pochopitelně nemohl chybět.
Při minulém ročníku jsem zvolil bláhovou strategii – nakouknout na co nejvíc míst, abych si mohl rozmyslet, která stojí za pozdější důkladnou prohlídku. Dlouhé fronty mě rychle přesvědčily, že během pár hodin muzejní noci se dají stihnout nejvýš tak tři objekty. Proto jsem si letos předem vybral pár favoritů. A ocenil jsem, že na internetových stránkách noci si mohu v rubrikách Moje muzea a Moje noc sestavit svůj osobní program.
V sobotu jsem něco po šesté večer dorazil před Rudolfinum ke stanům organizátorů, kde jsem drapnul informační brožurku. Palachovo náměstí už se plnilo lidmi. Nedělal jsem systematický průzkum, ale podle odposlechnutých konverzací se na muzejní noc chystali kromě Pražáků i přespolní a cizinci. Dopravní podnik zřídil jako už tradičně bezplatné linky mezi zúčastněnými muzei a galeriemi, s centrálním přestupem právě na Palachově náměstí. Autobusy, kterými jsem jel, byly sice dost plné, ale ne tak nesnesitelně jako vloni. Mám tedy dojem, že organizace byla tentokrát lepší.
Muzeum pro lidi
Od Rudolfina jsem se vydal k Náprstkovu muzeu, kde se mi loni líbilo. Přiznám se, že jsem tam šel i trochu pracovně. Vymyslel jsem totiž s kolegy z našeho a dalších ústavů fotografickou soutěž, kam mohou lidé posílat fotky rostlin. Musí k nim ovšem napsat nějakou zajímavou „historku" o dotyčné rostlině. Klidně nám také něco pošlete; hlavní cena je sympatických 10 000,- Kč. Podrobnosti najdete na našem webu. Vítězné fotky na podzim vystavíme a mě napadlo, že bychom mohli výstavu oživit i několika „trojrozměrnými" rostlinami s příběhem. Takže jsem v Náprstkově muzeu sondoval, jestli některé jejich exponáty mají vztah k rostlinám.
Dvacet minut před sedmou už před branou čekalo několik desítek lidí. Úderem sedmé nás vpustili dovnitř. Na nádvoří právě začínal kulturní program, u Náprstků tradičně bohatý: hudba, tanec, loutkové divadlo, módní přehlídky, promítání i ochutnávka africké kuchyně. Letos byla zdejší noc hodně v africkém duchu, nejspíš aby ladila s aktuální výstavou Poslové magie.
Ta představuje kolekci afrických masek a loutek, které nejsou v Africe jen pro zábavu, ale mají podstatný význam pro náboženské a společenské rituály. Výstava je přehledně členěná podle etnik. Jen jsem litoval, že u popisků nejsou mapy, z nichž by bylo hned jasné, kde ty národy žijí. Přece jen ne každý brilantně ovládá zeměpis Afriky.
Jinak mě ale expozice nadchla. Je dobře výtvarně řešená, navíc v africkém stylu, který vás aspoň na chvíli přenese na černý kontinent. Kromě obdivování loutek, masek a také hudebních nástrojů můžete třeba nahlédnout do skromné nigerijské domácnosti nebo si zahrát tradiční hru mankalu. A rozhodně si ve stylizované chýši přečtěte pověst o dřevěném notebooku! Autoři mysleli i na nevidomé. Část expozice je hmatová s popisky v Braillově písmu.
Pak jsem se zastavil na druhé „africké" výstavě, Koeficient štěstí, kde najdete fotografie z Mali společně s plastikami a maskami malijského národa Dogonů. Ještě jsem rychle proplachtil stálými expozicemi australských, tichomořských a amerických kultur, kde jsem pátral po těch rostlinných historkách. Leccos by šlo použít: nádobí vyřezávané z kokosů, lžíce na ságo (škrobnatá dřeň jedné tropické palmy), košíky na vyplavování jedů ze semen cykasů, aby byla poživatelná… Snad bude paní ředitelka vstřícná k mým prosbám.
Můj celkový dojem? Takhle má vypadat muzeum pro lidi. Příjemné prostředí, zajímavě upravené expozice s dostatkem informací, přednáškový sál pro promítání fotek i pro loutkové divadlo. Není to jen můj pocit. Návštěvníci muzejní noci se dovnitř doslova valili.
V osm večer byla fronta dokonce i na východ ven. Mačkajícím se lidem v té chvíli tekly nervy: jedni se chtěli dostat dovnitř, druzí ven a třetí chtěli zůstat stát před vchodem u pódia, kde začínala hudební produkce. Náprstkovo muzeum sídlí v celkem malé budově a organizátoři bohužel moc nezvládali řídit pohyb velkého davu.
Hlavní stan
V hlavní budově Národního muzea jsem pátral, co si pro letošní galavečer připravila naše nejdůležitější muzejní instituce. Ve stálých expozicích nic nového; snad pořádně prokouknou, až muzeum dostane k užívání sousední budovu bývalého federálního parlamentu. Hodně lidí mělo zájem o velkou tématickou výstavu Stopy lidí, která ovšem bohužel zdaleka nedosahuje kvalit loňských Lovců mamutů. Poměrně zajímavá byla výstava v přízemí ke 190 letům od založení muzea. Ukazuje, že Národní muzeum nikdy nebyl jen dům pro uskladnění exponátů, ale především výzkumná instituce. A jeho zaměstnanci nemusejí nutně bádat v pracovnách; třeba vědecké expedice do vzdálených zemí byly v minulosti dosti dobrodružné.
Na Václavském náměstí nabízeli ještě bojovou hru pro děti a krátké umělecké performance, které jsem ale neviděl. Protože už bylo po deváté, raději jsem odjel na Pražský hrad. Chtěl jsem vidět novou stálou expozici Umění 19. století v Čechách, kterou Národní galerie v květnu otevřela v klášteře svatého Jiří.
Zločin v galerii
Do Jiřského kláštera se přesunulo to, co předtím bylo v posledním patře Veletržního paláce. Tedy české výtvarné umění (obrazy a něco málo soch) devatenáctého století. Najdete tu hezké věci. Přesto jsem byl úrovní expozice spíše zděšen.
Má i některé klady, abych nekřivdil. Dobře se v ní orientujete, protože směr prohlídky je jasně značený a každá tematická část je vymalovaná jinou barvou. U důležitějších děl jsou podrobné komentáře, což ocení návštěvníci s hlubším zájmem.
Jenže informační hodnota je celkově mizivá. Přímo u obrazů nenajdete žádné informace o umělcích (ve Veletržním paláci byly). Životopisná data o všech vystavovaných osobnostech visí hned u vchodu – to je hodně nepraktické. A co je ještě horší: u jednotlivých částí naprosto chybí informační panely, které by vám něco řekly o výtvarných stylech či historickém kontextu. Cestou například potkáte ceduli s textem „Nástup romantismu" a výčtem malířů. To je všechno. Ani slovo o tom, co romantismus vlastně byl, čím jsou obrazy tohoto období typické nebo podobně. V expozici je i dobový nábytek a umělecké řemeslo, například sklo. Ale naprosto bez popisů! Možná se jich ještě dočkáme; vitríny občas působily poněkud nedokončeně. Ovšem otevírat nedodělanou expozici není dobrý nápad.
Národní galerie zdá se naprosto rezignovala na svou vzdělávací funkci a hodlá v budoucnosti jen ukazovat lidu hezké obrazy a sochy. Koho zajímají podrobnosti či souvislosti, může si je zřejmě dostudovat doma. Takový přístup už galerie předvedla na výstavě Mikoláše Alše. Nedávno jsem měl radost, že to byl jen ojedinělý úlet, protože nová expozice baroka je kvalitní. Bohužel Jiřský klášter dává tušit, že jde spíše o trend.
Podle mne se tenhle trend opravdu blíží zločinu. Instituce placená z daní by měla návštěvníky atraktivním způsobem vzdělávat, jinak je pouze předraženým depozitářem. Moc nerozumím podstatě sporů, které mají s ředitelem Knížákem čeští výtvarníci. Ale jako návštěvník už začínám mít chuť psát také nějaký otevřený dopis nebo petici.
Co vylepšit příští rok
Cestou na tramvaj po zámeckých schodech, na kterou mi schikanederovsky svítil Měsíc, jsem z galerijního zážitku vychladl. Organizátoři noci za úroveň zúčastněných institucí nemohou. A letošní ročník zvládli myslím lépe než předchozí. Nicméně jednu zásadní věc by zlepšit měli: zájemců je víc, než kolik některá muzea mohou vůbec pojmout.
Už loni jsem v recenzi na muzejní noc navrhoval, že by se měla prodloužit, aby se návštěvníci nemuseli mačkat a stát dlouhé fronty. Přimlouval jsem se, aby začínala dřív a končila později, klidně až ráno. Letos mě napadlo jiné řešení. Jediná noc by se mohla změnit na muzejní víkend. Přinejmenším tam, kde lze čekat velký nápor (třeba v Náprstkově muzeu), by kromě sobotní noci mohli mít otevřeno i v pátek. Bylo by to organizačně náročnější, na druhou stranu by návštěvníci pěli na akci samou chválu – místo občasného brblání, že je ve vchodu málem umačkali.