Na úvod musím vysvětlit, proč jsem na blog Respektu trestuhodně dlouho nic nenapsal. Nepřestěhoval jsem se na jiný web, psaní mě nepřestalo bavit, neodešel jsem do věčných lovišť. Prostě jsem jenom neměl čas. Ponořil jsem se do své nové práce profesionálního popularizátora vědy, takže za poslední měsíc jsem napsal spoustu věcí, ale jinam.
Sešlo se mi toho fakt hodně. Musel jsem dát dohromady web fotosoutěže o kytkách, minulý týden jsem dělal menší kampaň mezi novináři kvůli článku v Nature (kolegové objevili hormonální skartovačku), založil jsem ústavu účet na Twitteru a měl jsem ještě hromadu dalších povinností. Teď si snad najdu trochu víc času a občas sem zase napíšu. Muzejní noc v Praze se blíží a zaslouží si recenzi…
Vědci v loji
Dnes se chci zamyslet, k čemu vědci potřebují popularizaci vědy. Lidem z ústavu většinou říkám, že za prvé díky ní přilákáme talentované studenty, za druhé získáme podporu veřejnosti, která se vždycky hodí – třeba při jednání s politiky. Druhý argument nikdy nevynechám, ovšem doteď jsem měl silný pocit, že ho málokdo považuje za důležitý. Nejen u nás v ústavu, ale i ve vyšších patrech vedení Akademie věd. Jenže teď má Akademie velký problém a situaci jí komplikuje právě slabá veřejná podpora. Alespoň já jsem o tom přesvědčený.
Nejdřív stručně o co jde: jakási rada vlády pro výzkum vymyslela systém hodnocení vědeckých výsledků. Účelem bohulibého záměru bylo, aby od příštího roku dostávaly nejvíc peněz ty nejlepší instituce (výzkumáky, univerzity). V radě ovšem spáchali takový systém hodnocení, který špičkový výzkum spíš trestá než odměňuje. Pokud by se podle jejich paskvilu měly skutečně rozdělovat peníze, dostane celá Akademie věd napřesrok asi o 20% míň financí a v dalších letech možná až o 40%. Což v podstatě znamená, že bude na zrušení.
Detaily nebudu rozebírat. Jednak v Akademii pracuji, a proto nejsem objektivní, jednak o celé kauze už výborně psal například imunolog Václav Hořejší na Aktuálně.cz (za přečtení stojí i diskuze). Pro můj dnešní blog je podstatné, že Akademie má potíže a musí v pudu sebezáchovy jednat s vládou a poslanci.
Proč je důležité, aby vás lidi měli rádi
Vědci jsou racionálně uvažující lidé, proto se snaží přesvědčovat racionálními argumenty: metodika hodnocení výzkumu je nesmyslná, neobjektivní, při drastickém snížení rozpočtu z roku na rok hrozí odchod nejlepších expertů do ciziny, kde jim nabízejí lepší podmínky atd. Bylo by jistě krásné, kdyby se politici nechali přesvědčit věcnými námitkami. Pokud někdo víte o alternativním vesmíru, kde věci takhle fungují, napište mi prosím jeho souřadnice. Rád bych se tam podíval aspoň na dovolenou.
Ve skutečném světě, a v Česku zvlášť, je situace jiná. Svého dosáhne jen ten, kdo si to vydupe a vyřve. Zemědělci nejdřív vylijí cisternu mléka na dálnici a pak teprve jdou jednat na ministerstvo o výkupních cenách. Jaké páky na politiky mají vědci?
Zkorumpovat je nemůžeme, nejsme mafiáni. Stávkovat a demonstrovat můžeme, ale každému to bude jedno. Nejsme železničáři ani tramvajáci, jejichž stávku lidé pocítí na vlastní kůži. Zbývá podpora veřejnosti. Z politiků se čím dál víc stávají automaty na vyhodnocování průzkumů veřejného mínění. Hlas lidu si nedovolí zcela ignorovat – mohli by prohrát příští volby. Kdyby věděli, že lidé jsou hrdí na světové úspěchy českých badatelů a myslí si, že výzkum je důležitý a užitečný, byli by k vědcům vstřícnější.
Bohužel česká věda se žádné závratné přízni veřejnosti netěší. Ne že by o ni badatelé vůbec neusilovali. Je mezi nimi spousta skvělých popularizátorů a hodně institucí má tisková oddělení, která předávají informace o výzkumu novinářům. Jenže tohle všechno je často spíš trpěno než podporováno: ano, dělat se to musí, snad to i k něčemu je, fajn, ale teď už nás nezdržujte, máme na práci důležitější věci. Nejde jen o problém Akademie věd. Mnoho vysokých škol propagaci výzkumu také zanedbává. A příště mohou politici potopit je.
Snad se všichni čeští vědci poučí ze současné situace kolem Akademie a začnou mnohem více komunikovat s veřejností – ať už přímo, nebo prostřednictvím novinářů. Kdo si myslí, že je něco takového pod jeho úroveň, ten podřezává větev, na níž sedí on i jeho kolegové.
Přichází čas profíků
Konec skuhrání, je nejvyšší čas být konstruktivní. Jak má podle mě propagovat svůj výzkum dobrý výzkumný ústav nebo vysoká škola?
1) Popularizace vědy se nedá dělat na koleně. Nadšenců, kteří tuhle práci zvládají ve volném čase navrch ke svým vědeckým projektům, je povážlivý nedostatek. Nestačí ani vzít pár úředníků z děkanátu, posadit je do jedné kanceláře a vznešeně ji pojmenovat „Odbor medializace a propagace". Najměte si odborníka, který umí psát tiskové zprávy, ví, jak fungují média, a dokáže srozumitelně převyprávět komplikovanou odbornou problematiku.
2) Potřebujete profesionálního popularizátora. Jeho úkol je informovat o výsledcích výzkumu. Jste vědecká instituce, takže lidi nejvíc zajímá právě tohle. Nepleťte si popularizátora s tiskovým mluvčím, který papouškuje stanoviska svého šéfa, ani s public relations slizounem, který manipuluje ze zákulisí s veřejným míněním.
3) Získávání veřejné podpory není jednorázová akce, ale trvalý proces. Opravdu nestačí uspořádat jednou za rok den otevřených dveří. A počítejte s tím, že výrazné výsledky se dostaví spíš po pár letech vytrvalé práce než týden poté, co zveřejníte první příčetně napsanou tiskovou zprávu.
Upozornění: Tento článek vyjadřuje výhradně osobní názory autora, nikoliv stanoviska jeho zaměstnavatele či jiných právnických osob, organizací a podobně, s nimiž by mohl být autor jakkoliv spojován.