Chudinka matematika má tu smůlu, že jí žáci a studenti jakéhokoli věku zrovna moc nefandí. Správný matikář tedy musí kromě vyučování dělat i jakousi popularizaci. A popularizace je tak trochu moje parketa. Ale popořádku.
Celou vášnivou výměnu názorů na blogu Respektu neodstartoval žádný blogger, nýbrž opravdový novinář, Miloš Čermák, svým mimořádně podivným článkem v pátečních (9. 3.) Lidovkách. Píše v něm, jak je vynikající, že se čeští žáci bojí matematiky. Prý je to nejlepší motivace pro její studium. Proti tomu se tady ohradil Vlastimil Marek a na stejné téma napsal i Jan Orna. Pan Marek poslední dobou zanevřel na diskuze pod příspěvky, takže komentáře k oběma článkům se objevují hlavně v blogu pana Orny. Nevadí, hlavně že někde jsou. Postoje jednotlivých diskutérů k matematice se pohybují od „krásný abstraktní nástroj" až kamsi k „totální humus, úředně zakázat". Kde stojím v téhle škále já?
Matematiku bych nerušil, dokonce ani humanitně orientovaným studentům. Rozvíjí logické myšlení, občas je i užitečná (když stojí auto 350 000 korun s 19% DPH, kolik stojí bez ní?) a patří k všeobecnému vzdělání, bez kterého se člověk stává fachidiotem. Opravdu. Mně se na střední škole například hnusila čeština a dějepis, ale přesto mi nepřišlo jako dobrý nápad rušit maturitu z češtiny a dějepis změnit z povinného na volitelný. Jen bych býval ocenil, kdyby mne tyhle předměty někdo učil zajímavě a fakta omezil na únosnou míru.
Můžete namítnout, že čeština a dějepis se dají naučit, ovšem na matematiku musí mít člověk „talent". A tady přicházejí ke slovu mé zkušenosti z terénu. Je pravda, že nejsem vystudovaný pedagog, jen jsem doučoval pár dětí a středoškoláků. Což je jednodušší, protože je to na férovku – jeden na jednoho, a ne jako ve třídě, kde jsou žáci v přesile. Na druhou stranu zachránit někoho před propadnutím dá dost práce a z praktické didaktiky při tom leccos pochytíte. Moje nejdůležitější zkušenost byla, že školní matematiku dokáže obstojně zvládnout naprosto každý, pokud má motivaci a pokud se mu někdo dostatečně věnuje. Jistě to neplatí pro lidi s IQ hluboko pod normálem, ale když někoho vezmou do základní školy, má podle mne potenciál matematiku pochopit.
Problém je, že myšlení bolí. Žáci a studenti zatraceně moc potřebují povzbuzení – něco, co by je k matematice přitáhlo. Co říct k motivaci podle Miloše Čermáka, ve stylu „bojte se mě, protože když se tohle nenaučíte, nechám vás dělat reparát"? K ničemu. Pár matematicky zaměřených mozků ve třídě látku v pohodě zvládne i bez učení, další se znechuceně nabiflují a všechno zapomenou hned po čtvrtletní písemce. Ostatní rezignují a budou psát taháky nebo loudit „on-line" konzultace při písemce od lidí z první skupiny. Rozvíjení logického myšlení? Houbelec. Pan Marek má pravdu, že co nesnášíme, nám leze do hlavy katastrofálně špatně.
Matematika se musí učit atraktivně. Tím vůbec neříkám, že by se dětičky a středoškoláci měli začít flákat. Učit zábavně neznamená učit málo a špatně, jak si myslí pan Čermák. Naopak – získá-li učitel zájem žáků, pak jsou občas schopní neuvěřitelných výkonů. Doučoval jsem třeba kluka absolutně na propadnutí. Časem jsem ho přesvědčil, že matika není jeho osobní noční můra, ale intelektuální zábava spočívající v řešení rébusů. Nakonec ho chytla natolik, že se ji (naštěstí pro mě) začal učit sám od sebe a za rok nebo dva už chtěl poradit s vyloženě zapeklitými příklady.
Možná by bylo dobré částečně reformovat obsah školních hodin matematiky. Na základce nepřetěžovat a zaměřit se na skutečně podstatné věci, na střední škole nabídnout volbu mezi „matikou light" pro humanitně zaměřené duše a náročnou „matikou pro nadšence". Nicméně mám pocit, že hlavní je změna formy. Upřímně doufám, že už na ní dávno pracují týmy profesionálů na pedagogických fakultách. Já bych jenom chtěl nabídnout jeden zaručený fígl, které skvěle funguje při popularizaci vědy.
Každé atraktivní popularizační dílko (tedy i učebnice matematiky) musí obsahovat informace, které jsou:
1) užitečné
2) zajímavé
3) dají se vyprávět jako historka v hospodě, abyste udělali dojem na slečny/ kluky/ kamarády/ kamarádky
Nejlepší je namíchat všechny tři typy informací ve správném poměru.
Užitečnost je jasná. Když jsem doučoval malou slečnu z páté třídy procenta, nechtěl jsem po ní spočítat 72% ze 163. Zeptal jsem se: „Chceš si koupit barbínu, kterou jsi viděla před týdnem prodávat za sedm set. Dneska ti kamarádka říkala, že v tom krámě mají na všechno 20% slevu. Má cenu tam po škole jet, když máš v peněžence jen pět stovek?"
Ale kde najít v matematice něco zajímavého? Taky to jde. Vybavuji si dva celkem podařené pokusy. Jeden byla knížka od jakéhosi pana Zapletala, jmenovala se tuším Kniha hlavolamů (vyšla snad v 80. letech, bohužel ji teď nemůžu najít). O matematice jakoby nebyla, ovšem logické myšlení jsem si při řešení těch hlavolamů pocvičil až dost. Druhý příklad mi uvízl v paměti z gymnázia. Učebnice matematiky měla v jednom ročníku pozoruhodné historické vsuvky. Víte třeba, že Řekové, nejvzdělanější národ antiky, vůbec neznali nulu? Že ji první objevili starověcí Indové? Nebo že za renesance sponzorovali italští šlechtici špičkové matematiky a vysílali je do intelektuálních soubojů s jinými matematiky? Jeden takový počtářský turnaj dokonce vedl k objevu postupu, jak vyřešit kubickou rovnici. Evidentní informace typu 3. A pak že je matika hrůza a děs!