Muzikální antitalent
Když říkám, že nemám hudební sluch, není to žádná póza, jako když třeba někdo vezme na víkend kytaru a pak tvrdí, že na ni vlastně skoro neumí hrát. Teprv potom, co ho ostatní hodinu poníženě přemlouvají, milostivě spustí, přičemž do půlnoci zvládne přehrát kompletní repertoár bratrů Ryvolů a Spirituál kvintetu.
Ne – můj mozek skutečně není stavěný na hudbu. Rytmus jsem schopný sledovat jen mlhavě a skoro vůbec nedokážu určit výšku tónu. Poznám, který tón je vyšší, když jsou opravdu hodně rozdílné. Ale je marné se mě ptát, jestli jste zahráli cé, dé, nebo jiné písmeno abecedy. Jemné nuance hudby tedy můžu vychutnávat asi tolik jako barvoslepý člověk hru barev na plátnech impresionistů.
Navíc jsem na základní škole bohužel absolvoval několik výchovných koncertů. Známá z práce prý byla za svých školních let na jednom, který byl skvělý. Sympatický muzikant jim povídal a předváděl, co všechno jde zahrát na kytaru. Já takové štěstí neměl. Mé koncerty probíhaly stylem „seďte tiše, děti, a poslouchejte, jak Smetanovi v symfonii zurčí Vltava“. Nevím, jestli byl tenhle přístup výsledkem lenosti, arogance, neschopnosti pochopit dětskou psychiku, nebo prostě blbosti. Každopádně nefungoval. Jen utvrdil moje přesvědčení, že v klasické hudbě je asi tolik emocí a dynamiky jako ve ztvrdlém chlebu.
Měl jsem tedy dva dobré důvody, proč tenhle žánr ignorovat. Mám se snad nutit do něčeho, co mi nic neříká a vůbec mě nebaví? Klasice jsem se svědomitě vyhýbal až do letoška. Na jaře jsem se ale od kolegy dozvěděl, že několik pražských kin promítá přímé přenosy představení z renomované Metropolitní opery v New Yorku. Mně to bylo šumafuk, ale doporučil jsem akci své máti, která není takový hudební pablb jako já. Tvářila se, že by šla, ovšem ne sama. Momentálně jsem jediný, kdo s ní může někam vyrazit. Obstaral jsem tedy dva lístky na operu Armida a poprosil ji, ať do mě šťouchne, kdybych v kině usnul.
Klasika, která není nudná
Kupodivu jsem zůstal vzhůru, přestože představení trvalo asi čtyři hodiny (no dobře, byly dvě přestávky, ale stejně slušný výkon!). Jak se mi to podařilo? Opera je kromě hudby přece jen také divadlo. Lidé stižení muzikální hluchotou mohou tedy obdivovat aspoň scénu a kostýmy, pánové navíc mimohudební kvality pěvkyň v hlavních rolích. Musím uznat, že Renée Flemingová, která zpívala Armidu, je mimořádně pohledná dáma v nejlepších letech. Klidně bych se od ní nechal očarovat, což byla pracovní náplň její postavy. Takže představení se mi – oklikou přes vizuální vjemy – začalo líbit. Nakonec jsem uznal, že i ta muzika je vlastně docela fajn.
Přenosy z opery do kina mají své výhody. Pokusím se je trochu zobecnit z Armidy a Carmen, kterou jsem viděl pár týdnů poté. Kvalitu zvuku nedokážu posoudit, ale obraz je vynikající. Natáčí a promítá se totiž ve vysokém rozlišení (HD). Chybí sice kontakt s živými herci, ale díky záběrům zblízka a z různých úhlů vidí člověk možná víc, než kdyby seděl v hledišti v New Yorku. Hodně jsem ocenil titulky. Když vím, o čem se zrovna zpívá, nutí mě to sledovat děj, takže nemám čas se nudit.
Ještě jeden bonus musím pochválit. Diváky v kinech provází představením pěvecká hvězda z tamního souboru, která ten den neúčinkuje. Před začátkem a během přestávek vypráví o inscenaci, vede rozhovory s pěvci nebo třeba s dirigentem, prostě snaží se vám přiblížit pomyslné zákulisí. A nahlédnete i do toho skutečného. Kamera někdy v přestávkách sleduje, jak se účinkující připravují nebo jak kulisáci staví scénu, což je také zajímavé.
I hudba si zaslouží popularizaci
Přenosům z Metropolitní opery se v mém případě podařilo to, co nezvládla hudební výchova ve škole a k smrti nudné výchovné koncerty. Došlo mi, že opera může být docela příjemná, někdy dokonce akční a zábavná. Dostat ji do kin byl skvělý nápad. Jako popularizace klasické hudby to funguje skvěle. Nejlepším důkazem jsem já sám – už mám koupené lístky na příští sezónu.
Je jedno, jestli popularizujete kvantovou fyziku, nebo klasickou muziku. Princip zůstává stejný: musíte vzbudit zájem veřejnosti a zajistit, aby k vašemu oboru získala kladný vztah. Vždycky, když chci neodborníkům vyprávět o rostlinné biologii (třeba tady), snažím se vžít do jejich situace. Je ale dost těžké si představit, že o výzkumu rostlin nic nevím a ani mě moc nezajímá. Teď jsem se konečně ocitl v pozici naprostého laika – ve vztahu k opeře. Třeba mi z toho vyplyne nějaké poučení a inspirace.