Prezident zblízka
Před pár týdny jsem se v práci jen tak mimochodem zmínil, že bych se docela zašel podívat na Obamu, až bude mít v Praze projev. Přece jen vidět živého amerického prezidenta se nepoštěstí každý den. Můj zájem dost ochladl, když jsem se v novinách dozvěděl, že ho nejspíš uvidím jen z hodně velké dálky na přecpaném Hradčanském náměstí.
Kolega, se kterým sdílím kancelář, vzal ovšem moje řeči z polední pauzy vážně. A protože má kontakty na americkém velvyslanectví, přinesl mi pozvánku. Tím bylo o mém nedělním programu rozhodnuto, protože nevyužít takovou laskavost by bylo společensky neúnosné. Navíc pozvánka dávala jistou neurčitou naději, že se k prezidentovi supervelmoci dostanu na blíž než dvě stě metrů, takže jsem k Pražskému Hradu vyrazil skutečně rád.
Pozvánka vypadala nenápadně, ale zafungovala až překvapivě dobře. Na Hradčanské náměstí jsem se díky ní dostal přednostně (a kromě mne zhruba pár tisíc dalších lidí, abyste si nemysleli, že jsem nějaká extra důležitá osoba). Měl jsem tedy tentokrát štěstí a mohl se koukat na Obamu zblízka – odhaduji tak z patnácti-dvaceti metrů.
Když jsem se dočetl, že bude mluvit o jaderném odzbrojení a dokonce o světě bez jaderných zbraní, pomyslel jsem si, že nový americký prezident je v zahraniční politice neuvěřitelný idealista bez kontaktu s realitou. Byl jsem proto rozhodnutý užít si hlavně jedinečnou šanci vidět ho naživo. Jeho povídání nějak přetrpím, říkal jsem si. Těžko jsem se mohl víc splést.
Lekce rétoriky pod širým nebem
Po tříhodinovém postávání v davu před tribunou jsem se spolu s narvaným náměstím konečně dočkal Obamy. Už během prvních pár minut jeho projevu mi došlo, jak dobrý je řečník. Šel na to chytře. Po úvodním vtipkování a nezbytných lichotkách na adresu Prahy a Čechů nám pochválil sametovou revoluci, díky níž jsme tak elegantně pomohli zbourat železnou oponu.
To už nebyla pouhá lichotka. Naši nenásilnou revoluci a pád komunistického bloku použil jako příklad zdánlivě neuskutečnitelné věci, která se může podařit, pokud se o to lidé dost usilovně snaží. Přidal ještě druhý trefný příklad: ve stejné době rozděleného světa by si málokdo pomyslel, že někdo jako on se může jednou stát prezidentem Spojených států.
Připravil si tak půdu pro svoje hlavní tvrzení, které by jinak vyznělo jako nepatřičně naivní: že lze vytvořit svět bez jaderných zbraní. Začal obecněji tím, jak společně řešit současné světové problémy, krátce zmínil hospodářskou krizi, globální oteplování a úlohu NATO. Pak se ale věnoval už jen jaderným zbraním.
Veřejný projev přímo svádí k pronášení efektních, ale prázdných proklamací, jen semtam pro zpestření proložených pár podpůrnými argumenty. Obama však mluvil velmi realisticky. Přiznal, že dosažení bezjaderného světa bude velmi obtížné. Dokonce připustil, že se splnění tohoto snu možná ani nedožije. Nicméně navrhl několik rozumných způsobů, jak k tomuto cíli v dlouhodobém výhledu dospět.
Skutečně jsem získal dojem, že nynější americká administrativa má kromě grandiózní vize i plán pro její postupnou realizaci. Díky této věcnosti se prezidentovi podařilo být celou dobu důvěryhodný. Takže jsem mu věřil i prohlášení, která by jinak vyzněla jako plané sliby: například že Amerika nikdy nezradí Čechy, své spojence v NATO.
Obamův závěr? Likvidace jaderných zbraní bude složitá, ale uskutečnitelná. Pokud tomu budou Američané a lidé z ostatních zemí věřit a udělají pro to maximum. Konkrétní návrhy, které zmínil, udělaly projev působivějším, než kdyby teatrálně vykřikoval obecné fráze. Pokusil se (u mne úspěšně) předat posluchačům svůj realistický optimizmus: můžeme to dokázat. Použil tedy opět své „Yes, we can!", které mu pomohlo vyhrát prezidentské volby.
Nepolitická inspirace z politického projevu
Záměrně se tu snažím nepsat politický komentář a nerozebírat obsah projevu. Přenechám to povolanějším. Mne zaujala hlavně jeho forma. Asi jde o začínající profesionální deformaci. Do mé pracovní náplně patří už pár týdnů kromě výzkumu také propagace vědy. Stal se ze mě profesionální vědecký popularizátor (na půl úvazku). Proto si čím dál víc všímám, jak věci psát a říkat, aby člověk své posluchače či čtenáře přesvědčil.
Prezidentův proslov mi tedy připadal povedený a inspirativní jak myšlenkově, tak rétoricky. (Přepis je tady, ovšem chybí mu pochopitelně atmosféra živého vystoupení.) Později mi došlo, že v dnešní době powerpointových prezentací se vytrácí umění přesvědčit lidi výhradně slovem. Asi se podívám po nějaké příručce rétoriky. Mohla by se při popularizaci vědy hodit.
Jsou situace, kdy vědcům nestačí vyhýbat se cizím slovům, používat metafory ze života a umět popsat složitý výzkum jednoduchým způsobem. Badatelé nemohou jenom vysvětlovat své objevy. Občas musí i oni získávat lidi na svou stranu, což je trochu jiná řečnická disciplína. A až budu své kolegy přesvědčovat, že popularizace našeho oboru má smysl a když se budeme snažit, může být jednou rostlinná biologie* tak oblíbená jako třeba astronomie, zkusím použít nějakou variaci obamovského Yes, we can.
* web ve zkušebním provozu, odezva serveru může být trochu pomalejší