Konstantin Plešakov je ruský historik, autor několika monografií z dějin Ruska a hostující profesor jedné americké univerzity. Jeho novou knihu Stalinovy iluze jsem už zmiňoval ve své nedávné probírce knihkupectvím. Coby biolog nemohu dost dobře posoudit její odbornou úroveň, ale Plešakovova profesní charakteristika by měla být zárukou slušné kvality. Na tu ostatně ukazují i pečlivě zpracované citace a několikastránková poznámka k pramenům a metodologii, z níž vyplývá, že se autor staví k údajům z písemných pramenů se zdravou mírou opatrnosti a teprve konfrontací několika zdrojů se snaží rekonstruovat skutečný průběh každé události. Jako Rus zná Plešakov tamní realitu i národní mentalitu, což byla při psaní této knihy jistě výhoda. Zároveň ale, patrně také díky pobytu v USA, dokáže psát s ohledem na západní čtenáře, kteří se v ruských poměrech neorientují a je nezbytné jim leccos vysvětlit. To je dobře i pro nás. Čechy totiž počítám mezi západní čtenáře – zvlášť pro generaci vychovanou už demokratickým školstvím je Rusko země asi tolik exotická, jako Thajsko nebo Brazílie.
Předmětem knihy je prvních zhruba deset dnů německého útoku na Sovětský svaz v roce 1941, a to z ruského pohledu. (Jen technická poznámka: budu používat slova Rusko a ruská armáda, i když správně bych měl mluvit o Sovětském svazu a Rudé armádě. Ovšem jednak všichni víme, kdo hrál v mnohonárodnostním SSSR první housle, jednak ve mně svědomitá školní výchova za časů končícího socializmu zanechala zatím nepřekonanou averzi k těm dvěma historicky přesným pojmům.) Kniha analyzuje hlavně postoje a činy Stalina, vysokých představitelů armády a komunistické strany. Jejich popis je ale proložen i příběhy nižších vojenských velitelů, řadových vojáků a civilních obyvatel, což čtenáři umožňuje lépe se vžít do celkové situace v zemi.
Plešakov se nejdříve snaží odhalit důvody, proč vlastně ruská armáda málem nevydržela počáteční německý nápor. Závěry, ke kterým s vydatnou pomocí nově zpřístupněných archivních materiálů dospěl, pro mne byly dost nové a překvapující. Stalin předně nebyl kupodivu tak hloupý, aby si myslel, že Německo bude na věčné časy dodržovat rusko-německý pakt o neútočení z roku 1939. Byl ale přesvědčen, že na přípravu nějaké promyšlené vojenské strategie má dost času, protože Hitler bude chtít nejdříve porazit Británii a nebude riskovat válku na dvou frontách. Proto váhal až do jara 1941, kdy nakonec nařídil vypracovat plán preventivního úderu proti Německu (kdo není historik a o tomhle už slyšel, ať udělá čárku). První Stalinova iluze tedy byla „času je dost". S útokem ho však Hitler předešel a to právě v době, kdy ruská armáda nebyla připravena ani na obranu, ani na nově plánovaný preventivní útok. Připočtěte k tomu ještě tradičně uváděné faktory – vyvraždění důstojnického sboru v čistkách třicátých let a technickou zaostalost – a je zaděláno na pořádný problém.
Kniha poté barvitě popisuje nastalou apokalypsu: Stalin šokovaný německým blitzkriegem – sice se psychicky nezhroutil, jak se často traduje, ale přesto omezil svůj pracovní program právě tehdy, když bylo pevné vedení nejvíce potřeba. Stalinovy rozkazy, nerespektující realitu a nařizující protiútoky nebo držení pozic v situaci, kdy by bylo rozumné stáhnout armády na lépe bránitelné linie. Vojenské špičky bojící se Stalinovi odporovat ze strachu o vlastní život. Vojáci a civilisté umírající v důsledku toho po tisících zcela zbytečně. Ústup až úprk celých armád. A co mne úplně fascinovalo: zcela nepřehledná situace na frontě. Vždy jsem tak nějak předpokládal, že Rusové ustupovali sice rychle, ale asi jakžtakž spořádaně (samozřejmě kromě jednotek, které se dostaly do obklíčení). Ve skutečnosti měli vyšší velitelé a dokonce i generální štáb jen mlhavou představu, kde jejich jednotky vůbec jsou, natož aby jim mohli efektivně velet. Německým záškodníkům se totiž ještě před zahájením invaze podařilo přerušit podstatnou část telekomunikačních linek v sovětském pohraničí. Ruská armáda byla tedy do značné míry paralyzována. Celý průšvih lze shrnout do dalších dvou Stalinových iluzí: „armáda je schopná nejen obrany, ale dokonce útoku proti Němcům" a „jsem kompetentní pro funkci vrchního velitele".
Krátký epilog nakonec stručně shrnuje, díky čemu se ruská armáda z úvodního debaklu vzpamatovala a nakonec dokázala Němce porazit. Jedním z faktorů bezesporu bylo Stalinovo částečné procitnutí z iluzí; například nechal o strategických otázkách mnohem více rozhodovat své generály.
Stalinovy iluze rozhodně nejsou nudná historická studie. Je to čtivé vyprávění, rozumně podrobné, ovšem nezabředávající do zbytečných detailů. Všechny citace a poznámky jsou až na konci knihy, takže text je souvislý a dá se číst jako beletrie. Malou vadou je pouze poněkud nadměrný rozsah několika odboček od hlavní dějové linie. Líčit kromě válečných operací a Stalinových porad s generály i příběhy obyčejných lidí je v pořádku. Pokud ale chtěl autor například v úvodní kapitole sdělit prostou informaci, že Stalin úřadoval v Kremlu, nemusel se možná rozepisovat na dvou stránkách o dějinách Kremlu během posledních pěti století. Knize by také neuškodilo více map. Důležité mapy jsou v ní jen dvě, znázorňující vojenskou situaci 22. června a 3. července. V textu se ale průběh války popisuje den po dni, takže podrobnější mapová dokumentace by usnadnila orientaci ve vývoji situace.
Bez ohledu na tyto drobnosti knihu rozhodně doporučuji zájemcům o historii jak druhé světové války, tak i stalinského režimu v Rusku. Tím spíš, že dalších zajímavých odhalení z archivů se nemusíme v brzké budoucnosti dočkat. Jak si Plešakov stěžuje v doslovu, ruské archivy se badatelům opět uzavírají. Báťuška Putin zřejmě zůstal věrný své kágébácké minulosti a nehodlá odtajňovat nic, co by mohlo pošramotit národní hrdost.
Stalinovy iluze
autor: Konstantin Plešakov
vydavatel: Pavel Dobrovský/BETA
rok vydání: 2006
255 stran
Hodnocení (0 až 10 bodů): 8