Úroveň českých novinářů píšících o vědě bývá různá. Ve většině médií zřejmě pochopili, že ekonomické zprávy musí mít na starosti někdo, kdo si neplete HDP a DPH, sportovní rubriku zase člověk, který ví, že fotbal se nehraje na třetiny. Některým redakcím ale zatím úplně nedošlo, že také vědecký redaktor musí mít aspoň základní povědomí o současné vědě. Nemusí mít zrovna doktorát, ovšem měl by znát rozdíl mezi kvarky a škvarky. Naštěstí se situace v posledních letech zlepšuje a vědecky poučených novinářů přibývá.
Mezi ty dobré stabilně patří Martin Uhlíř. Původně vystudoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, ví tedy, jak to ve výzkumu chodí. Navíc umí srozumitelně psát, jak si můžete všimnout v Respektu. Schopnost napsat novinový článek ale ještě z nikoho neudělala úspěšného autora populárněvědeckých knih. Na knihu potřebujete získat mnohem víc informací, mnohem důkladněji je promyslet a sepsat jiným stylem, než jaký se hodí pro novinovou půlstranu. Což některým novinářům nedochází a vznikají různé literární rychlokvašky. To však není případ M. Uhlíře – materiál ke své knize trpělivě sbíral během ročního pobytu v Bostonu na tamních prestižních univerzitách, Harvardu a Massachusettském technologickém institutu.
Měl tedy informace přímo od zdroje, od renomovaných světových antropologů. Může tak čtenářům představit nejdůležitější současné teorie i horké novinky ve výzkumu evoluce člověka. Kniha začíná porovnáním tří nejbližších příbuzných – šimpanzů, bonobů (druh velmi podobný „běžnému" šimpanzovi) a lidí. Předek lidí se totiž nejspíš velmi podobal dnešnímu šimpanzi, proto musíme při pátrání po našich kořenech nejdříve dobře pozorumět těmto lidoopům.
Autor tu má zaostřeno spíš na chování než na stavbu těla. Což je užitečné. Všichni víme, jak šimpanz vypadá, ale kolik toho víme o jeho chování? Srovnání šimpanzích, bonobích a lidských tlup (ve společnostech lovců a sběračů) je přitom nadmíru zajímavé. Šimpanzi jsou kupodivu agresivnější než lidé. Naopak mírumilovní bonobové řeší konflikty raději sexem, než násilím. Lidé vynikají hlavně nápadnou ochotou jednat altruisticky – konkrétně dělit se o jídlo s ostatními členy skupiny. Rozdílné chování těchto tří druhů zřejmě souvisí s jejich jídelníčkem. Každý se živí něčím jiným a rozdíly v dostupnosti potravy určují sílu konkurence uvnitř tlupy, její optimální velikost a podobně.
Další kapitoly vás pak provedou evolucí lidského rodu od časů společného předka se šimpanzem před nějakými sedmi milióny let až k současnému Homo sapiens. Kniha se zabývá jak anatomickými změnami, tak vývojem chování a myšlení. V obou oblastech vědci již leccos odhalili, spousta otázek však zůstává spíše v oblasti dohadů. To platí hlavně o „duševní" evoluci. Archeologický záznam je neúplný, mnohá naleziště ještě čekají na prozkoumání a do myslí našich předků dávají fosilie stejně nahlédnout jen velmi nepřímo. Tady naštěstí pomáhají výzkumy, porovnávající myšlenkové schopnosti lidí a lidoopů.
Hlavní obrysy nicméně načrtnout lze. Co z nás tedy udělalo lidi? Vědci se domnívají, že zásadní byla vzpřímená chůze, enormní rozvoj jazykových schopností a výrazné sklony ke spolupráci uvnitř skupiny a k nesobeckému chování, hlavně dělení se o potravu. Přitom rozdíly mezi lidmi a jejich zvířecími příbuznými nejsou až tak ostré, spočívají spíš v kvantitě. Také šimpanzi a bonobové mají určité komunikační nadání, dokonce se mohou naučit dorozumívat s vědci pomocí obrázkových symbolů nebo znakového jazyka pro neslyšící. I o jídlo se někdy dělí, ačkoliv nepříliš ochotně. My lidé jsme „pouze" v těchto a dalších směrech podstatně šikovnější.
Pokud vaše znalosti lidské evoluce pocházejí ze zastaralých školních pouček o přímočarém vývoji přes australopitéka a člověka vzpřímeného ke kromaňoncům a o tom, jak „práce polidštila opici", Uhlířovu knížku vám vřele doporučuji. Náš vývoj od šimpanzům podobných tvorů probíhal mnohem spletitěji, s nejednou slepou uličkou, a formovaly jej nejrůznější vlivy – od změn klimatu v Africe po objev, že jídlo připravené na ohni je lépe stravitelné. Evoluce člověka byla prostě pestrá a zajímavá.
Stejně pestrý a zajímavý je podle všeho její současný výzkum. Kde se nedostává důkazů, které by jednoznačně vyřešily sporné otázky, přicházejí vědci s více či méně podloženými teoriemi. O jejich pravdivost se pak někdy vehementně přou. Proto je myslím užitečné, že knihu napsal novinář. Ten si dokáže zachovat nadhled a nezaujatě analyzovat silné a slabé stránky různých názorů. Zatímco nejeden antropolog by byl asi v pokušení místo popularizace celé vědní disciplíny raději propagovat vlastní názory.
Kniha má hodně kladů a jen pár nedostatků. Nejdříve klady. Propojuje se tu vyprávění o evoluci lidského těla a myšlení. Kapitoly jsou napsány novinářsky čtivě, hned první odstavce vás zaujmou a vtáhnou do děje. Vědecké problémy jsou vysvětleny srozumitelně, ale bez přehnaného zjednodušování, které by z nich udělalo pouhou karikaturu. V textu jsou rozhovory s předními odborníky, fotografie a několik kresebných rekonstrukcí našich předků od malíře Pavla Dvorského.
Řazení kapitol je většinou logické, tedy od společných předků se šimpanzi po proudu času až k moderním lidem. Osobně bych přeházel pořadí kapitol 3, 7 a 8 (o nejstarších fosilních nálezech), protože se mluví nejdříve o mladších fosiliích a pak se autor vrací dál do minulosti. To může být pro čtenáře trochu matoucí. Neuškodilo by vložit do knihy jedno až dvě stručná intermezza, kde by se zrekapitulovalo, co je z předchozích kapitol nejdůležitější. Pomohlo by to čtenářům lépe utřídit v hlavě všechny různorodé informace o anatomii, chování a vykopávkách v rozmezí bratru pěti až osmi miliónů let. K odborným kvalitám textu se nemohu moc vyjadřovat, nejsem antropolog. Všechno se mi zdálo v pořádku, kromě jedné tabulky (strana 288), kde má místo starší, střední a mladší doby kamenné být starší, střední a mladší paleolit (tedy různé fáze starší doby kamenné).
Jsem rád, že vyšla česky kniha o tak zajímavém tématu. A dvojnásob rád, že ji napsal český autor, který nám přitom přinesl informace o špičkové světové vědě. Jestli chce někdo vědět, jak psát na slušné úrovni o vědeckých tématech, tady najde inspiraci.
Jak jsme se stali lidmi.
autor: Martin Uhlíř
nakladatel: Dokořán
rok vydání: 2007
319 stran
Hodnocení (0 až 10 bodů): 8