Hradní experiment
V létě jsem si udělal výlet po Křivoklátsku. Na romantické zřícenině Týřova jsem četl informační ceduli. Vysvětlovala o hradu samé zajímavé věci – na svou dobu mimořádně progresivní, francouzský kastel, flankování, aktivní obrana… Řekl jsem si, že by bylo pěkné dozvědět se o historii českých hradů něco víc. Prohledal jsem knihovnu doma i na chatě a našel dvě knihy: tlustou a malinkou.
Tlustá byla dvousvazková monografie České hrady od Dobroslavy Menclové z roku 1972. Impozantní dílo, dohromady možná tisíc stran. Chvíli jsem jím listoval a pak si řekl: mám dovolenou, chci si odpočinout, užít si léto, přece nebudu číst TOHLE! Nechci se o hradech učit na zkoušku ve čtvrtém semestru historie, jen bych rád získal základní informace.
Proto jsem dal přednost knize malinké. Jmenuje se také České hrady, napsal ji Tomáš Durdík v roce 1984. Vyšla v edici OKO. Pamětníci jistě znají: byly to kapesní knížky formátu asi třetiny papíru A5. Díky tomu je text rozumně krátký. Pravda – publikace místy připomíná telefonní seznam hradů a kdyby jich autor půlku vyházel, byl bych ještě spokojenější. Ale jinak jsou České hrady napsány celkem čtivě, navíc mají v kapitolách stručné souhrny a vzadu slovníček odborných pojmů. Každopádně četba splnila účel. Až bude příště někdo mluvit o bergfritech nebo donjonech, nebudu si připadat jako nevzdělaný blbec. Pro dobrý pocit mi to stačí, větší ambice v tomhle oboru nemám.
Jsem rostlinný biolog a svůj obor se snažím popularizovat. Je ale dost těžké vžít se do kůže mého publika: lidí, kteří biologii nestudovali, jen se o ni víc nebo míň zajímají. V případě historie hradů jsem v pozici publika já. Moje vlastní chování coby zástupce „veřejnosti“ mi proto může poskytnout užitečná vodítka. A vám taky, jelikož každý občas vysvětluje něco ze své práce laikům.
Stručně, prosím
Jaké je poučení z „hradního experimentu“? Zobecňovat z jedné historky je odvážné, nicméně zkusme to. Většina laiků zřejmě vůbec nestojí o záplavu podrobných informací. Chtějí do vašeho oboru jen nakouknout, zorientovat se v něm a jít zas o dům dál. Spousta lidí má například ráda kvalitní víno. Obvykle jim ale stačí, když se naučí rozlišovat Chateau Tetrapak od pozdního sběru a získají určitou povědomost o odrůdách či pěstitelských oblastech. Jen menšina tráví dlouhé hodiny studiem vinařských encyklopedií nebo účastí na degustátorských kurzech.
Proto když chce člověk dobře popularizovat, měl by být stručný. Tohle slovo má dva významy; jeden se bohužel podceňuje. První význam je jasný. Popularizační text (nebo povídání do rozhlasu či televize) musí být rozumně krátký. Na web našeho výzkumného ústavu například píšeme každý měsíc jednu „historku z laboratoří“. Stanovil jsem pro ně dost brutální limit 1500 znaků, což obnáší asi pět krátkých odstavečků. Je fuška se do limitu vejít, zkracování někdy trvá déle než psaní první verze, ale většinou se nám daří ho dodržet.
Stručnost se ovšem týká také „informačního obsahu“. I krátký text může být velmi hutný. Můžete do něj nacpat mnoho faktů, myšlenek, teorií, argumentů… Pokud se vám to podaří, jste stylistická superstar. Jenže i když se přitom vyhnete odborným termínům – a propadnete tak iluzi, že píšete srozumitelně – laiky stejně nepotěšíte. Budete jim totiž cpát do hlavy moc nových věcí najednou. Moje zkušenosti i rady expertů říkají, že je dobré omezit se zhruba na tři základní sdělení. Samozřejmě to platí pro kratší formáty, ne třeba pro knihy. Ale ani u nich by „hustota informací“ neměla být neúměrně vysoká.
Takže komplikované odborné věci vysvětlujte v malých dávkách a pomalu. Pak budou adresáti vašich popularizačních snah spokojeni. Což je přece hlavní účel.