Pokud se dokážete v turistické sezóně probojovat přecpaným Starým Městem a Malou Stranou, dostanete se na Pražský Hrad. S překvapením zjistíte, že jeho okolí je o dost klidnější. Projděte se nostalgickým Novým Světem, kolem Lorety na Pohořelec, pak se dejte na Petřín nebo třeba Úvozem zpět na Malou Stranu. Hradčany jsou podle mne nejpříjemnější část historické Prahy. Hradčanské náměstí ale dlouhá léta hyzdila obrovská ošuntělá budova s oprýskanou sgrafitovou fasádou – Schwarzenberský palác.
To se teď změnilo. Palác je po rekonstrukci jako ze škatulky a navíc se můžete podívat i dovnitř. Nenajdete tam sice dobové interiéry, zato však stálou expozici Národní galerie s výmluvným názvem Baroko v Čechách. Což vlastně není přesné, protože tu jsou díla ze všech zemí Koruny české, tedy i z Moravy a Slezska.
Baroko je bezpochyby období, ve kterém české země prožívaly umělecký rozkvět. Zaslouží si tedy patřičně reprezentativní expozici. Byl jsem zvědavý, jak se povedla, takže jsem se na ni šel podívat hned druhý den po oficiálním otevření. Jak je na mém blogu zvykem, nebudu se moc vyjadřovat o uměleckých kvalitách, na něž nejsem zrovna odborník. Spíš si budu všímat, co zajímavého a důležitého se z expozice dozví běžný, v umění neškolený návštěvník.
V přízemí vás hned za vchodem přivítají impozantní kamenné sochy od M. B. Brauna a F. M. Brokofa, našich asi vůbec nejlepších barokních sochařů. Sochařská část pak pokračuje spíše menší, ale zato mimořádně hezkou kolekcí dřevěných plastik. Ve třech místnostech jsou přehledně uspořádány sochy raného, vrcholného a pozdního baroka. Můžete se tedy podívat, jak se během zhruba dvou století měnil dobový vkus a výtvarný styl.
V přízemí jsou ještě vystaveny malířské skici a zmenšené modely soch, které sochařům sloužily jako přípravné studie či vzory. Podobné věci v galeriích příliš často nevídáme, ale mně se tenhle nápad líbí. Získáte díky němu představu, jak tehdejší umělci a jejich dílny postupovali při práci.
První a druhé patro patří expozici malířství, čítající asi patnáct místností. Vyplatí se je projít v pořadí, v jakém jsou číslovány, protože jsou řazeny zhruba chronologicky. Začíná se manýrismem na dvoře Rudolfa II. a končí obdobím, kdy baroko přecházelo do rokoka. Expozice je bohužel uspořádána poněkud záhadně. Začíná překvapivě ve druhém patře, nikoli v prvním. A ve druhém patře vejdete od schodiště do místnosti číslo čtyři. Je mi jasné, že lidé z Národní galerie byli omezeni vnitřní dispozicí paláce – památkáři by jim těžko dovolili bourat zdi. Měli ovšem návštěvníkům usnadnit orientaci, což neudělali. Orientační tabule je jen v přízemí, ne v patrech. Plánek expozice nebyl ani v informačních letácích u pokladny. Tyhle drobné chyby se snad podaří brzy napravit.
Vystavené obrazy mi nicméně stály za trochu bloudění. Jsou představeny všechny hlavní styly a náměty: náboženská tématika, portréty, zátiší, krajinomalba, miniatury. Mezi obrazy je podle možností umístěn i menší počet soch, což je užitečné propojení. Samostatné místnosti jsou věnovány tomu nejlepšímu, co české baroko vyprodukovalo: jednak monumentálním plátnům, jednak velikánům Karlovi Škrétovi a Petru Brandlovi. Podařilo se shromáždit vesměs vynikající díla (alespoň pokud mohu soudit), i když některé drobnější části expozice by bylo lepší zredukovat ve prospěch jiných, hodnotnějších. Například je určitě dobré ukázat několik příkladů tehdejší krajinářské tvorby, ovšem netřeba to s ní přehánět. Vystavení krajináři Hartmannové byli přece jen spíše zruční řemeslníci, než umělečtí vizionáři.
Jednu místnost zabírá grafika ze sbírek Národní galerie. Ta je ve Schwarzenberském paláci zřejmě proto, že tu bylo zrovna místo. Právě teď nemají exponáty nic společného s barokem. Najdete zde grafiku a rukopisné iluminace ze středověku a zaalpské renesance. Včetně třeba Dürera nebo Cranacha staršího, takže si přijdete na své. Kromě toho se grafika na papíře nemůže vystavovat dlouhodobě, výstava se bude každých pár měsíců obměňovat, jednou tedy dojde i na baroko.
Další dvě místnosti vám přiblíží vzhled uměleckých sbírek v barokních časech. Jedna rekonstruuje typickou kolekci kunstkomory, tedy kabinetu umění a kuriozit, jaké si aristokracie zakládala už od šestnáctého století. Najdete tu většinou různé drobnější kousky, často velmi nápaditě vyvedené (například sošky ze slonoviny). Jen škoda, že pro dokreslení dojmu zde není i pár přírodních kuriozit, bez nichž se žádná správná kunstkomora neobešla. Druhá místnost představuje podobu šlechtické obrazárny z konce sedmnáctého století. Stejně jako skici a sochařské modely v přízemí považuji tohle za dobrý způsob, jak návštěvníkům přiblížit dobovou atmosféru.
Nová expozice českého baroka má jednoznačně víc kladů, než záporů. I její architektonické řešení je vkusné, přehledné a dává vyniknout vystaveným dílům. A kromě uměleckého zážitku se v ní rozhodně přivzděláte. V každé místnosti je informační panel, sice stručný, ale podstatné informace na něm najdete. Všechny popisky a další texty jsou česky a anglicky. Občasné pravopisné chyby v českém textu trochu kazí dojem, ale budou doufám časem odstraněny. Při namátkovém posouzení jsem měl pocit, že anglické verze jsou jazykově na slušné úrovni. Nemusíte se tedy bát poslat na Hradčany své zahraniční přátele.
U významnějších exponátů jsou popisky doplněny podrobnými komentáři, které vysvětlují historický kontext, umělcův záměr, použité symboly a podobně. Takové komentáře jsou nadmíru užitečné a neměly by chybět v žádné slušné expozici. Obrazy a sochy vytvořené před staletími jsou totiž bez doplňujících informací mnohdy těžko pochopitelné. Například Škrétovo plátno „Svatý Martin se dělí se žebrákem o plášť" bych na první pohled vnímal jen jako obraz chlápka, který někam přijíždí na koni a kolem je spousta lidí. Až vysvětlení, proč to Martin udělal a jaké to mělo důsledky, z něj dělá dojemný příběh.
Něco mi však ve Schwarzenberském paláci přece jen chybělo. Byl bych moc rád, kdyby Národní galerie věnovala jednu místnost jakémusi kunsthistorickému rychlokurzu pro veřejnost. Co přesně myslím? Měli by s pomocí několika typických děl vysvětlit, co baroko vlastně je – jaké výtvarné postupy jsou pro něj charakteristické, jak se stylově vyvíjelo a čím se například liší od manýrismu a rokoka. Bylo by také užitečné zasadit barokní umění do českých historických souvislostí (rekatolizace apod.) a srovnat jeho úroveň se světem. To by asi uvítali zvlášť zahraniční turisté, kteří se v českých dějinách nevyznají. Podobný „úvod do problematiky" by expozici zatraktivnil a nalákal do ní širší okruh zájemců.
Celkově mohu říci, že Baroko v Čechách je středně velká stálá expozice, realizovaná v poněkud konzervativním duchu, ale na velice solidní úrovni. Navíc je zpestřena několika zajímavými nápady, například kolekcí sochařských modelů nebo kunstkomorou. Takže vám ji mohu bez obav doporučit.
Baroko v Čechách
stálá expozice Národní galerie
Schwarzenberský palác, Hradčanské náměstí 2, Praha 1
plné vstupné 150 Kč
Hodnocení (0 až 10 bodů): 7