Když jsem nedávno psal, že mám rád matematiku, nechtěli mi to někteří čtenáři věřit. Náklonnost k astronomii mi snad uvěříte bez potíží. Nemám pořádný dalekohled (triedr po dědovi nepočítám, s ním toho na obloze moc vidět není), ale na nějaké to zatmění nebo kometu se vždycky rád kouknu. Za úplným zatměním Slunce v roce 99 jsem dokonce neváhal jet na otočku do Maďarska. Bohužel mělo stejný nápad asi čtvrt miliónu lidí a nejmíň polovina jich jela stejným vlakem z Budapešti k Balatonu jako já. Na místě tedy bylo drobet narváno, nicméně zatmění jsem viděl a bylo fascinující – neopakovatelná podívaná!
Vlastně ne. Zatmění Slunce se opakují, akorát že jak na potvoru jsou většinou viditelná jen kdesi v horoucích peklech. Loni v březnu třeba v Turecku. Na tohle zatmění mě nakonec přemluvil brácha a jeli jsme se zájezdem, pořádaným pardubickou hvězdárnou. Taky na otočku: jeden autobus, čtyřicet lidí, asi dvacet dalekohledů, six days on the road (zpestřeno balkánským folklórem; nezapomenutelní byli hlavně bulharští celníci, kteří si řeknou o úplatek a pak vás stejně nechají čekat čtyři hodiny) a jeden den pozorování na středomořském pobřeží. Přesto jsem byl z výletu nadšený. Takže teď už chápete, že když vidím v knihkupectví zajímavou knížku o astronomii, nenechám ji bez povšimnutí.
Ta dnešní se jmenuje Nové světy ve vesmíru, s podtitulem Objevování exoplanet. Napsali ji Michel Mayor a Pierre-Yves Frei. M. Mayor je astronom z observatoře v Ženevě a zároveň spoluobjevitel první opravdové exoplanety u hvězdy podobné Slunci. Druhý autor je publicista a popularizátor vědy. Pro psaní populárněvědecké knihy ideální autorská dvojice. Informace z první ruky a zároveň srozumitelně podané.
Jak vlastně astronomové pátrají po planetách u jiných hvězd? To už mají tak dobré dalekohledy, že je přímo vidí? Kdepak, to nebylo donedávna možné. Exoplanetu se podařilo poprvé vyfotografovat dalekohledem až v roce 2005. V té době jich ale byly známy už desítky. Vědci totiž při jejich hledání používají nepřímé metody. Princip hlavní z nich je vlastně jednoduchý. Ze školy víme, že planeta obíhá okolo hvězdy. Skutečnost je trochu složitější: planeta i hvězda obíhají kolem společného těžiště. Protože je hvězda mnohem těžší, je těžiště velmi blízko jejího středu a hvězda se jen drobně vychyluje, zatímco planeta běhá poslušně dokolečka. Existence pravidelných malých výchylek v poloze hvězdy nicméně prozradí přítomnost planety, i když ta je pro naše přístroje neviditelná.
Kámen úrazu je v praktické realizaci měření. Vědci nejdřív zkoušeli měřit odchylky přímo v poloze hvězdy na obloze, ovšem metoda nebyla dost citlivá pro detekci objektů tak malých, jako jsou planety. Astronomové si však uvědomili, že planeta může vrtět hvězdou i směrem k nám a od nás. Takový pohyb nemá vliv na pozici hvězdy na obloze, ale na její spektrum. Jevu se říká Dopplerův efekt a určitě ho znáte. Když kolem vás projíždí houkající policejní auto nebo vlak, vřeští houkačka vyšším tónem, když se k vám přibližuje, a nižším, když se vzdaluje. Rychlost a směr pohybu se totiž sčítá s rychlostí šíření zvukových vln. Světlo jsou také vlny (elektromagnetické) a Dopplerův efekt mění jejich vlnovou délku, tedy barvu. Při pohybu hvězdy k nám je její světlo o něco modřejší, při pohybu od nás naopak červenější. Rozdíly vyvolané obíhající planetou jsou směšně malé. Nicméně po mnoha letech práce se podařilo vyvinout dostatečně precizní postupy pro jejich stanovení. V devadesátých letech 20. století byly díky nim objeveny první exoplanety a my teď víme, že naše planetární soustava není ve vesmíru sama.
Nové světy ve vesmíru popisují historii těchto snah o nalezení planet u jiných hvězd. Autoři začínají pěkně zeširoka, od počátků astronomie přes hledání původně neznámých planet naší sluneční soustavy (Uranu, Neptunu a dnes už ne-planety Pluta). Dále vysvětlují techniky hledání exoplanet a líčí pátrání po nich, včetně všech úskalí, slepých uliček a předčasných nadějí, následovaných zklamáním. Pak se konečně dozvíte o prvních nesporných exoplanetách, které „přežily" důkladné prověřování pozorovacích dat astronomickou komunitou. Kniha také ukazuje, jak současné znalosti o exoplanetách změnily názory odborníků na mechanizmus vzniku planet a na vesmír vůbec. Závěrečné kapitoly se zamýšlí nad smělými plány budoucího výzkumu a nad možností existence života u jiných hvězd. Francouzský originál vyšel roku 2001, takže jsem ocenil i doslov, v němž náš astronom Petr Harmanec shrnuje nejdůležitější objevy posledních let.
V knížce je i přiměřené množství velmi názorných kreseb a hezká barevná příloha. Co mě naopak vůbec nepotěšilo, je jazyková úroveň textu. Za něco málo zřejmě mohou autoři originálu. Styl je místy trochu příliš stručný až úsečný a většina knihy je psána v přítomném čase. Samozřejmě, že se přítomný čas občas používá i pro vyprávění o minulosti. Tady je to ale někdy matoucí, protože není vždycky hned jasné, jestli vědci něco podnikají právě teď, nebo už to před časem udělali. Párkrát mi to došlo až o dva-tři odstavce dál.
Za všechny ostatní jazykové problémy jsou evidentně zodpovědní překladatel s editorem českého vydání. Některé pasáže celkem ujdou, jiné však bohužel připomínají cvičení z učebnice češtiny – cvičení na téma „nahraďte slova vhodnějšími synonymy", „vylepšete věty změnou slovosledu" a podobně. Jistě, nakladatelství moho šetřit na nákladech za překlad, termíny mohly být šibeniční… Ale na rovinu: když jde o tak zajímavé téma, raději bych si připlatil za dobře udělanou knihu, než abych měl požitek z četby zkalený kostrbatými formulacemi a nejasnými větami. Knihu přitom publikovalo nakladatelství Paseka v edici Fénix, kde obvykle vycházejí hodně kvalitní popularizační knihy. Snad si příště dají větší pozor.
Nové světy ve vesmíru. Objevování exoplanet.
autoři: Michel Mayor, Pierre-Yves Frei
nakladatel: Paseka
rok vydání: 2007
232 stran
Hodnocení (0 až 10 bodů): 6 (kdyby byl překlad lepší, dal bych 7, možná i 8)