Kniha se jmenuje Alchymie, s podtitulem Nauka mezi snem a skutečností. Napsal ji náš přední expert na dějiny alchymie, chemik Vladimír Karpenko. V. Karpenka si pamatuji z doby, kdy jsem studoval na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. Přednášel nám fyzikální chemii. O jeho dlouholetém zájmu o alchymii jsem tenkrát nic nevěděl, pak ale začal přednášet historii alchymie na Katedře filosofie a dějin přírodních věd. Alchymie se postupně stala jeho druhou specializací.
Knihu vydalo nakladatelství Academia v edici Galileo. V téhle edici vycházejí dosti kvalitní tituly, které by šlo charakterizovat jako popularizační knihy pro přemýšlivější čtenáře (loni například Zamrzlá evoluce, letošní vítěz Litery za populárně-naučnou literaturu). Tímto stylem je napsána i Alchymie. Není to odborná historická publikace, ale je poměrně podrobná a jde do hloubky.
Většina lidí v Česku asi o alchymii slyšela nanejvýš jakési legendy o nepříliš důvěryhodných chlapících, snažících se vyrobit zlato za vlády Rudolfa II. Proto je skvělé, že se k nám dostává publikace, která alespoň v hrubých rysech nastiňuje bohaté a spletité dějiny alchymie coby poněkud zvláštní nauky. Jak naznačuje předmluva, prostudoval profesor Karpenko za dlouhá léta záplavu historických studií i originálních alchymických spisů. Navíc je chemik, takže dokáže vysvětlit, jaké reakce vlastně probíhaly v tyglících a křivulích starých učenců.
Autor se nejdříve pokouší alchymii vůbec nějak vymezit či definovat. Poznáte, že to není vůbec snadné. Alchymie se prolíná s metalurgií, filosofií, mystikou, ale i s počátky novověké přírodovědy, pochopitelně hlavně chemie. Za pracovní definici pro celou knihu slouží, že šlo o nauku, jejímž cílem bylo přeměnit (transmutovat) kovy – nejlépe samozřejmě laciné kovy ve zlato nebo stříbro. V čínské alchymii pak ještě přistupuje snaha prodloužit život a dokonce dosáhnout nesmrtelnosti. Obojí měl zařídit zvláštní preparát: elixír, kámen mudrců… To pro vás asi není zrovna novinka. Ovšem alchymie byla mnohem košatější a zajímavější, než aby ji šlo smrsknout do tří vět.
Kniha vás proto provede celou historií alchymie. Ta vznikla v helénistickém světě Řecka a Egypta okolo přelomu letopočtu. U jejího zrodu stála kombinace řecké přírodní filosofie (hlavně aristotelovská představa čtyř elementů – ohně, vzduchu, vody a země), mystiky a praktické metalurgie. Jak se dozvíte, měli starověcí řemeslníci překvapivě dobré metalurgické znalosti. Uměli přečišťovat zlato a stříbro od příměsí, a také dovedli věrohodně napodobovat drahé kovy různými slitinami.
Odtud byl jen krok k úvaze, že zlato či stříbro vlastně nenapodobují, ale doopravdy vytvářejí z méně hodnotných kovů. Prostě: když něco vypadá jako zlato, pak to také zlato je. Víra v uskutečnitelnost transmutace pak poháněla úsilí alchymistů skoro dvě tisíciletí. A již helénističtí alchymisté vyvinuli metody, kterými bylo možné opravdu připravit „zlato" – přinejmenším podle vzhledu. To dokazují moderní rekonstrukce jejich postupů, takže dějiny alchymie jsou zřejmě docela zábavnou disciplínou na pomezí historie, chemie a experimentální archeologie.
Po rozpadu antické civilizace kniha sleduje cesty alchymie v arabských zemích, odkud se v raném středověku vrátila do Evropy. Kromě krátkých zastavení v Číně a Indii se pak autor zaměřuje především na další vývoj v Evropě. Alchymie se tady opravdu vyvíjela. Ačkoli se vždy ráda odvolávala k dávným autoritám, ve skutečnosti přicházela i s novými teoriemi a občas něco praktického objevila. Nikoliv tedy kámen mudrců, ale například silné kyseliny (dusičnou, sírovou, chlorovodíkovou) nebo prvek antimon.
Jak V. Karpenko mnohokrát zdůrazňuje, alchymické teorie o složení hmoty a jejích přeměnách byly sice chybné, ovšem ty opravdu kvalitní byly ve skutečnosti zcela na výši své doby. Při tehdejší úrovni poznání totiž uspokojivě vysvětlovaly různá praktická pozorování, získaná při zpracování kovových rud nebo při výrobě chemikálií. Alchymie se nicméně hemžila podvodníky, kteří slibovali a často i „vyráběli" zlato. Jejich barvité osudy, někdy končící slávou, jindy šibenicí, kniha také vynáší na světlo.
A co konec alchymie? Byla pavěda jednoduše nahrazena vědou, tedy moderní chemií? Není to zdaleka tak prosté. Můj dojem z knihy je, že alchymie byla jakási protověda, zmítající se, jak napovídá podtitul, mezi snem a skutečností. Její stoupenci na jedné straně experimentovali a snažili se výsledky svých pokusů vysvětlit. Na druhé straně byli v zajetí různých dogmatických představ, hlavně o uskutečnitelnosti vzájemné přeměny kovů, což svazovalo jejich myšlení. Ovšem alchymii se věnovali i první skuteční přírodovědci, například chemik Robert Boyle a dokonce velikán fyziky a matematiky Newton.
Aby se chemie stala vědou, musela nejdřív prokázat, že alchymisté se mýlí, a nahradit jejich teorie lepšími. Zároveň se mohla inspirovat jejich zkušenostmi s laboratorní prací. Tento přerod autor velmi hezky ilustruje na proměnách výkladu chemické reakce, při níž se zdánlivě transmutovalo železo na měď (ostatně, zkuste si ponořit železný hřebík do roztoku modré skalice). Alchymie skončila, ale byla by škoda ignorovat její pestrou historii. Dobře totiž ukazuje, jak spletitými cestičkami se ubíralo lidské poznávání přírody před nástupem novověké vědy. Takže děkuji V. Karpenkovi, že přišel s publikací o tomhle tématu.
Kniha nemá ambice být úplným přehledem dějin alchymie, spíše z nich vybírá klíčové nebo zajímavé epizody. Těm se pak věnuje dosti detailně. Někdy to nevadí, někdy bohužel ano. Najdete tedy kapitoly, které jsou natolik plné různých historických, literárních a životopisných odboček, že v nich poněkud zaniká hlavní linie vyprávění a s ní i podstatná fakta. Přesto se Karpenkova Alchymie jako celek čte dobře a představí vám dávný svět tajemných učených spisů, jejich často stejně záhadných autorů, laboratorií s pecemi a křivulemi, šlechtických dvorů, myslitelů i podfukářů. Dobovou atmosféru navíc dokreslují reprodukce rytin ze starých alchymických knih.
Alchymie. Nauka mezi snem a skutečností.
autor: Vladimír Karpenko
nakladatel: Academia
rok vydání: 2007
521 stran
Hodnocení (0 až 10 bodů): 7