Celá akce byla hojně propagovaná už dlouho před zahájením. Reklama se očividně neminula účinkem, minulou sobotu odpoledne byl na výstavě docela nával. Koná se velmi příhodně ve Valdštejnově vlastní rezidenci – přesněji ve Valdštejnské jízdárně na pražské Malé Straně. Otevírací doba je velkorysá, od deseti ráno až do sedmi večer, ve čtvrtek dokonce do devíti. Všichni majitelé vstupenek mají navíc nárok na zajímavý bonus. Mohou se zaregistrovat na speciální prohlídky jinak nepřístupného Valdštejnského paláce, které budou probíhat každé poslední pondělí v měsíci.
Expozice vás provede důležitými etapami života Albrechta z Valdštejna. Je rozdělena na čtyři části a její architektonické řešení je příjemné a přehledné. První část se věnuje začátkům Valdštejnovy oslnivé kariéry, které byly dosti skromné. Začínal v roce 1604 jako nejnižší důstojnická šarže v císařské armádě. Později se výhodně oženil a místo válčení se věnoval správě vyženěného majetku. Po bitvě na Bílé hoře pak pohádkově zbohatl na různých čachrech s konfiskáty po emigrantech.
Druhá část, Šťastná země, je nazvána podle přezdívky Valdštejnova největšího pozemkového majetku – frýdlantského vévodství s „hlavním městem" Jičínem. Podle všeho byl velmi šikovným manažerem, dokázal pozvednout ekonomiku vévodství a udržet jeho prosperitu i během zuřící třicetileté války.
Organizační talent se Valdštejnovi hodil i v armádě, jak ukazuje třetí část. Počínal si tak bravurně, že ho císař jmenoval po čase generalissimem (vrchním velitelem) armády. Dočkal se i jmenování admirálem, jak jsem psal v úvodu. Ovšem úkol vybudovat na Baltu a v Severním moři rakouskému císařství bojeschopnou flotilu byl od počátku nesmyslný. Jinak se však generalissimovi vojensky obdivuhodně dařilo, v bojích třicetileté války hrál často první housle. Sice ho císař na čas sesadil, ale situace si vyžádala, aby ho znovu povolal. Jenže příliš velké úspěchy budí závist a za nejasných okolností (mluvilo se o Valdštejnově zradě, pro kterou ale nejsou dostatečné důkazy) docílili jeho konkurenti, že na něj vydal císař něco na způsob zatykače ve westernovém stylu „živý nebo mrtvý". Stalo se to druhé, Valdštejn byl roku 1634 zavražděn v Chebu.
Závěrečná část si všímá ohlasů Valdštejnova života v historii, výtvarném umění, literatuře i na divadle. Zajímavé je, že Češi se jím moc nechlubí, ačkoli byl svým původem čistokrevný Čech, potomek našich starobylých šlechtických rodů. Zato Němci ho mají jako velkého vojevůdce dosti v oblibě. Friedrich Schiller o něm dokonce napsal ve své době velmi populární divadelní hru. Já na Valdštejna coby krajana nejsem zrovna extrémně hrdý. Úspěšný vojenský velitel a schopný hospodář, zároveň však bezohledně pragmatický spekulant a kariérista – to není ideální kombinace vlastností pro národní hrdinu. Nicméně jeho životní příběh vám umožní nahlédnout do pořádně bouřlivého a zajímavého období českých dějin.
Kurátorům (kunsthistorička Eliška Fučíková a vojenský historik Ladislav Čepička) se podařilo získat unikáty z desítek českých institucí i soukromých sbírek a také ze zahraničí – USA, Švédska, Německa, Itálie, Nizozemí, Rakouska, Maďarska a Dánska. K vidění je toho opravdu hodně. Portréty šlechticů a generálů, církevní obrazy, sochy, sklo, keramika, nábytek, historické mapy, mince a medaile, astronomické přístroje, dobové letáky a rytiny důležitých bitev, zbraně, vojenské prapory… Nechybějí ani některé Valdštejnovy osobní věci, mimo jiné jeho kord, sedlo a jezdecké boty (a halapartna, kterou byl údajně zabit). U části exponátů není moc jasné, jak souvisejí s Valdštejnem, některé dokonce vznikly až po jeho smrti. Přesto vám jako celek skvěle přiblíží dobu krátce před a během třicetileté války i osobnost proslulého vojevůdce. Musím pochválit i snahu vystavit opravdu jen kvalitní kousky, výjimečné historickým významem nebo uměleckým zpracováním.
Bohužel, tvůrci výstavy se příliš nezatěžovali s vysvětlováním historických souvislostí. Každou ze čtyř částí uvádí celkem dobře napsaný informační panel, ale to je všechno. Citelně chybí alespoň mapa Valdštejnových panství a jeho vojenských tažení. A co je skutečně škoda, z mnoha exponátů se stali pro běžného návštěvníka jacísi sirotci, ponechaní zcela bez kontextu. Přitom by se tu našla spousta zajímavých příběhů, větších i menších. U vitríny s mincemi raženými ve frýdlantském vévodství mě třeba zaujal už sám fakt, že Valdštejn měl právo razit vlastní měnu. Nebo sochy z fontány ve Valdštejnské zahradě: vytvořil je holandský manýrista Adriaen de Vries, v roce 1648 je ukořistila švédská armáda a teď místo nich máme kopie, odlité podle originálů před první světovou válkou. Tyhle ani další informace se na výstavě nedozvíte.
Jako by nám její autoři chtěli naznačit: nevíte, kdo byl Tilly, Buquoy nebo Piccolomini, není vám jasný rozdíl mezi kyrysem a brněním, neslyšeli jste nikdy o bitvě u Lützenu? Najděte si to v encyklopedii, milánkové. Nebo použijte Gůgl. Přitom stačilo málo – k popiskům důležitých exponátů přidat v několika větách patřičné vysvětlení, což se běžně dělává. Nijak by to nerozptylovalo lidi, kteří si chtějí výstavu spíš zběžně prohlédnout, a zapálení fanoušci historie by si přišli na své. Myslím, že nás je celkem dost, aby se vyplatilo brát na nás ohledy.
Situaci trochu napravují promítané filmy. Máte-li dost času a trpělivosti, můžete se podívat na několik velmi dobrých historických dokumentů z produkce České televize. Ale promítání by měl být jen doplněk, nemělo by suplovat nedostatky samotné expozice.
Od valdštejnovské akce tedy čekejte spíše kunsthistorickou výpravu do první poloviny sedmnáctého století a nahlédnutí do tehdejšího životního stylu. Z tohoto úhlu pohledu se výstava podařila. Ovšem připravit výstavu o tak důležité historické osobnosti a jen minimálně se na ní zmínit o historii, to je jako uspořádat expozici o pražském působení Tycha de Brahe s Keplerem a vynechat z ní astronomii. Přesto vám doporučuji si do Valdštejnské jízdárny zajít. Jsou tam věci, které už možná nikdy neuvidíte tak hezky pohromadě.
Albrecht z Valdštejna a jeho doba
Valdštejnská jízdárna, Praha
15. 11. 2007 – 17. 2. 2008
Hodnocení (0 až 10 bodů): 7