Guido Knopp vystudoval historii, pak byl redaktorem Frankfurter Allgemeine Zeitung a nyní vede redakci novodobých dějin v televizní stanici ZDF. Ze psaní a natáčení dokumentů o období nacistického Německa si udělal slušnou živnost. To myslím bez ironie: je to živnost úctyhodná, protože ji dělá poctivě. Z jeho česky vydaných knih se mi nejvíce líbil životopisný titul Hitler a potom velice objevná Hitlerova mládež, v níž popisuje nacistické metody výchovy mladé generace k fanatizmu a ke slepé poslušnosti „vůdci".
Rovněž kniha Exodus s podtitulem Osud vyhnanců, o níž bude dnes řeč, patří v Knoppově literární produkci k nadprůměru. S hlavním autorem se na ní podílelo šest spoluautorů. Ranější díla psal Guido Knopp sám, dnes si bere spolupracovníky a mám dojem, že především vede a koordinuje pracovní tým.
Jeho knížky mají nezaměnitelný formát. Vymyslet správný formát je v popularizační literatuře často klíč k úspěchu – vzpomeňte si třeba na Toulky českou minulostí. Knoppovy publikace kombinují hlavní text, velké množství fotografií a graficky zvýrazněné úryvky ze vzpomínek pamětníků a z dobových dokumentů. Díky tomu jste brzy vtaženi do děje a začínáte chápat tehdejší nálady a názory jednotlivých lidí i celé společnosti. G. Knopp nepíše klasické historické studie nabité faktografií. Vytváří spíš čtivé vyprávění, posládané z výpovědí mnoha přímých účastníků událostí a z výsledků pátrání v archívech. Výsledek je proto přístupný širokému okruhu čtenářů.
A teď už k Exodu. Jak jsem psal v úvodu, popisuje úděl Němců žijících na nynějším polském a českém území. Převážná část knihy se zabývá Polskem. Němečtí obyvatelé z východních částí Německa, po roce 1945 připojených k Polsku, prožili většinu války v relativním klidu. Žádné nálety ze západu, východní fronta daleko. Jenže v roce 1944 se fronta začla povážlivě blížit. Nacistická armáda a jednotky SS spáchaly v okupovaných oblastech Sovětského svazu příšerná zvěrstva, dalo se proto čekat, že Rusové nebudou znát slitování a jejich značně oprávněná nenávist nebude rozlišovat mezi německými vojáky a civilisty.
Obyvatelstvo by udělalo nejlépe, kdyby jednoduše uteklo. Ovšem utéci z vlastní iniciativy znamenalo riskovat soud a nejspíš popravu za zbabělost a podrývání morálky. Lidé proto čekali na oficiální povolení k evakuaci. Toho se jim od místních úřadů dostalo zpravidla až na poslední chvíli. Nařídit evakuaci totiž znamenalo přiznat, že válka se nevyvíjí směrem ke konečnému vítězství, ale ke katastrofě; což se nacistickým pohlavárům nechtělo. Liknavost měla fatální důsledky. Masivní úprk se odehrál ve vůbec nejhorší době, v lednu 1945, během nejkrutější zimy za dlouhá léta. Mnoho uprchlíků, hlavně dětí a starých lidí, zmrzlo nebo zemřelo hlady na cestě. Další nepřežili ostřelování ruskou armádou.
Byli na tom lépe ti, kteří zůstali doma? Ani omylem. Sovětská armáda začala při svém postupu opravdu rabovat a nezřídka i vraždit – voják, civil, muž, žena, staří, děti – všechno jedno. Ženy byly navíc považovány za svého druhu válečnou kořist a čekalo je opakované znásilňování. Mezi ruskými vojáky se našly i čestné výjimky, ovšem celkově byla míra excesů nevídaná. Kdo přežil první vlnu řádění, neměl zdaleka vyhráno. Několik set tisíc lidí bylo odvlečeno do pracovních táborů v Rusku. Teoreticky šlo o jistou reparaci – měli odpracovat škody způsobené německou okupací. Prakticky se s nimi zacházelo stejně, jako s vězni Gulagu. Odhaduje se, že přežila a po několika letech se vrátila asi jen pětina z nich.
Po skončení války následovalo to, co dobře známe ze Sudet, tedy „odsun". Stalin měl zájem o východní polská území, Polsko se muselo posunout na západ a Němci museli pryč. V první fázi se vyhánělo divoce a často brutálně, po dodatečném schválení odsunu Němců z Polska a Československa na postupimské konferenci již civilizovaněji, i když ne o moc.
Poslední kapitola je věnována sudetským Němcům, našemu máslu na hlavě. Nepřináší myslím nic, co by už nebylo zveřejněno dříve, ale stručný přehled je velmi užitečný. Československé události víceméně kopírují polský model: Bezprostředně po válce nevybíravá pomsta za protektorát, včetně internačních táborů a vraždění, pak divoké a posléze oficiálně organizované vyhnání. Nelichotivé pro nás je, že brutality se dopouštěli Češi, sovětská armáda je dokonce někdy musela mírnit (!). Jistěže byla i řada slušných Čechů, ale na výsledku to opět nic nezměnilo. Tři milióny vyhnaných a dvacet tisíc zdokumentovaných obětí mluví za vše.
Co mne v knize zaujalo nejvíc? Především míra utrpení lidí, kteří se většinou provinili jen tím, že se narodili jako Němci, a možná ještě tím, že na čas uvěřili nacistické propagandě. Zmrzlé děti zahrabané na kraji cesty při útěku, znásilněné ženy, bezdůvodně zmasakrovaní vesničané, rozdělené rodiny, bezprizorní sirotci toulající se dlouhá léta Litvou… Všechny osobní příběhy v knize, někdy velmi drsné, ukazují zarážející míru rozkladu evropských civilizačních hodnot během druhé světové války a těsně po ní. Zajímavá byla i kapitola o roli žen v oné době. Rodinám se podařilo přežít především díky nim, jejich neúnavnosti a organizačnímu talentu, se kterým držely příbuzenstvo pohromadě a obstarávaly jídlo. Muži byli buď na frontě, nebo se ukázali být překvapivě nepoužitelní. Mužská autorita v rodině jaksi přestala fungovat za situace, kdy se rozpadl původní pevný řád společnosti.
Kniha stojí za přečtení. Předem vás však varuji, že je hodně zneklidňující. Za prvé jsou šokující samotné popisované události. Mám pocit, že třeba v matkách s malými dětmi může jejich líčení vyvolat zvlášť nepříjemné emoce. Bez legrace. Za druhé, jde o pohled na druhou stranu válečné fronty, který pro nás nemusí být snadno stravitelný. Co je nám do Němců? Vždyť rozpoutali válku a sami v ní napáchali tolik zločinů, že se vlastně nemohou divit následkům! Ano, toto se v knize často zdůrazňuje. Jenže tím se bezohledné chování některých Rusů, Poláků a Čechů dá vysvětlit, nikoli ospravedlnit. Boj ve válce či soudní potrestání válečných zločinců je něco zcela jiného, než zástupná msta na bezbranných civilistech.
Původně jsem Exodus vůbec nechtěl číst. Právě proto, že jsou v něm zneklidňující informace, takže proč si jimi kazit chvíle volna? Pak jsem si ale řekl, že když poznat historii druhé světové války, tak celou. Je užitečné si uvědomit, že svět není černobílý, že se přehledně nedělí na národy pachatelů a národy obětí, a že ani naše české dějiny nejsou bez poskvrnky.
Možná se ptáte, proč se pořád zabývat minulostí. Je přece třeba myslet na budoucnost. Čo bolo, bolo, terazky sme v EU, Německo nebude chtít Sudety a tři milióny Němců se nám tam zpátky stěhovat taky nebudou. Tak proč se patlat v nějakých detailech jejich poválečného odsunu? Jednoduše proto, že jinak zůstanou nepříjemné pravdy pohřbeny kdesi v našem kolektivním podvědomí a vyplavou na povrch vždycky, když to bude nejméně vhodné.
Exodus. Osud vyhnanců
autor: Guido Knopp a kolektiv
nakladatel: Ikar
rok vydání: 2006
430 stran
Hodnocení (0 až 10 bodů): 8