Noc vědců v plzeňské Techmanii se zábavnými fyzikálními a chemickými pokusy. Vědecké show Michaela Londesborougha, které předvádí v televizním pořadu PORT a občas i naživo při různých akcích. Staré pověsti české, což je podle tiskové zprávy Národního muzea nejhravější výstava v jeho dějinách. To je jen pár příkladů z poslední doby, které dokazují, že věda se dá prezentovat atraktivně a s humorem. Jak se zdá, tenhle trend u nás postupně sílí – v médiích, v muzeích i jinde. Je to ale správný trend?
Osobně si myslím, že ano. Umožňuje totiž vědcům oslovit i tu část veřejnosti, která se chce spíš bavit než vzdělávat. Přičemž ona část toužící po zábavě je podstatně větší; nemá cenu žít v iluzi a namlouvat si opak.
Popularizovat zábavně má tedy smysl. U některých typů publika je to dokonce nutné, řekl bych. Nedávno jsem třeba připravoval výstavu o rostlinných mutantech pro Týden vědy a techniky. Expozice byla v budově Akademie věd, kam během Týdne chodí hlavně středoškoláci na různé přednášky – a po nich si prohlédnou výstavy. Bylo mi celkem jasné, že srozumitelnou, leč seriózní expozici by ocenilo jen pár vážných zájemců o biologii. Ostatní by ji bleskově vyhodnotili jako vopruz a radši by se nenápadně ztratili.
Chtěl jsem ovšem, aby se i oni dozvěděli něco o významu mutací pro biologii nebo pro šlechtění. Takže jsem zaprvé vymyslel co nejefektnější exponáty (v rámci omezených možností daných tématem, nicméně snažil jsem se). Zadruhé jsem nechal nakreslit mutanty v komiksovém stylu a ilustrace použil na informačních panelech. A především jsem napsal k exponátům vyloženě rozverné texty. Takové, aby se líbily teenagerům a zároveň byly přijatelné i pro starší návštěvníky. Nemohl jsem tedy jít úplně do extrému, ale snad se mi povedlo trefit správný styl. Ostatně posuďte sami. Každopádně mi nikdo nevynadal a výstava se středoškolákům celkem zamlouvala.
Humoru nebo nadsázce při vysvětlování odborných témat se tedy opravdu nebráním. Přesto mám se zábavou v popularizaci jeden problém. Občas se totiž neubráním dojmu, že legrace tu přestává být prostředek a stává se z ní cíl. Což je špatně. V popularizaci vědy jde v první řadě o sdělování informací. Když je prezentujete v atraktivním balení, je to v pořádku. Prstýnek s diamantem taky dáváte snoubence v hezké krabičce, a ne v umaštěném kusu novin.
Je však nutné dávat pozor, aby v nádherném obalu byl taky kvalitní obsah. Techmanii nebo Michaelu Londesboroughovi se to daří velmi dobře, Starým pověstem českým tak napůl. Ale třeba britská „vědecká“ televizní show Brainiac, kterou u nás vysílá Prima Cool, je už jenom třeskutá sranda, která má s vědou pramálo společného.
Jak jsem napsal na začátku, „popularizační zábava“ je dnes v módě a nejspíš jí bude přibývat. Musíme se proto naučit rozlišovat dobrou od špatné. Můj recept je jednoduchý. Až vám někdo bude například vyprávět o populárně-vědecké akci, která podle něj byla skvělá, protože se dobře bavil, řekněte mu: „Fajn. A teď mi pověz, co zajímavého ses tam dozvěděl.“