V názvu článku jsem parafrázoval název jedné písničky, kterou asi znáte – začíná „to tenkrát v čtyřicátom pátom, kdy Plzeň osvobodil Patton". Autor Honza Vyčítal později složil i parodii na svou vlastní písničku s textem „to tenkrát v šedesátom osmom, kdy Rus nás osvobodil po svom". Všichni máme (nejen díky němu) asi dost jasno, co se přihodilo v roce 1968: pokus reformních komunistů o polidštění socializmu, což přišlo většině Čechoslováků jako dobrý nápad. Přesně opačný názor měli soudruzi v Moskvě, kteří nám sem nakonec poslali armádní výpomoc. Následoval ústup komunistické strany z refomních pozic, eufemisticky zvaný normalizace. A právě začátkům normalizace se věnuje kniha Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu. Napsal ji Zdeněk Doskočil, student doktorského studia na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a zároveň spolupracovník Ústavu pro soudobé dějiny. Na to, že ještě studuje a je mu teprve devětadvacet, napsal obdivuhodně dobrou knihu.
Doskočilův přístup k tématu přesně charakterizuje podtitul jeho historické studie. Detailně rozebírá průběh změn v komunistické straně, které v roce 1969 definitivně odstranily reformní komunisty a nahradily je normalizátory. Autor ale nenapsal žádnou nudnou analýzu „technologie moci". Kromě vrcholné politiky se věnuje i aktivitám médií a občanů, náladám lidí a jejich reakcím na politické dění. Mimořádně poučný je jeho popis pozvolného rozpadu občanské společnosti následkem stále tvrdších státních represí.
Hlavní události jsou počítám všeobecně známé, takže vás nebudu unavovat převyprávěním obsahu knihy. Pokud jste úplně mimo, prostě si ji přečtěte. Ale i vám, kteří o roce 1969 leccos víte nebo si osobně pamatujete, se vyplatí knihu číst. Některé detaily, hlavně z politického zákulisí, jsou totiž velmi zajímavé. První dvě kapitoly jsou úvodní a orientačně popisují události roku 1968 a ledna až března 1969. Hlavní část se podrobně věnuje dubnu až květnu, tedy době, kdy byl z vedoucí pozice v komunistické straně vystrnaděn Dubček a jeho následník Husák začal dělat pořádek. V poslední kapitole najdete stručnější přehled dění do konce roku 1969.
Teď k těm detailům, které mě zaujaly. Předně, Rusové byli po srpnu 68 pochopitelně agresoři a okupanti a v Československu se chovali, jako kdyby to tady byla nějaká jejich kolonie (no, ona vlastně byla). Ve vztahu k československým politikům byli tedy panovační a arogantní, ale kupodivu si vůbec nepočínali hloupě. Když se jim těsně po invazi nepodařilo pro odpor obyvatel dosadit kolaborantskou vládu, přešli k jiné taktice, která jim k naší velké smůle skvěle vyšla. Nechali nejdřív Dubčeka a jeho reformní parťáky dočasně u vesla a nutili je z reforem pozvolna ustupovat. Začátkem roku 69 se jim pak začalo zdát, že nastal vhodný čas k výměně Dubčeka za někoho servilnějšího a méně pokrokového. Zbývalo najít vhodnou záminku, kterou se překvapivě stal hokej. Když totiž naši hokejisté vyhráli na mistrovství světa nad Sovětským svazem, brali to lidé jako morální satisfakci za okupaci a vyšli oslavovat do ulic. Přitom také demolovali některé sovětské objekty, třeba kasárna a kancelář letecké společnosti Aeroflot. Oslavy byly spontánní, ale ničení byla dobře zorganizovaná estébácká provokace. Každopádně Rusové potom mohli prohlásit, že vedení státu nezvládá situaci a musí být nahrazeno jiným.
Hokejově-aeroflotová historka je proslulá. Ještě pozoruhodnější je ale další ruský postup. Místo aby na odstranění Dubčeka naléhali přímo, tedy přes vedení komunistické strany, vzali to oklikou. Do Československa přijel ministr obrany Grečko, který zastrašil velení československé armády tak obratně, že se stala nevídaná věc: poprvé od roku 1918 se naše armáda vymkla politické kontrole a začala tlačit na představitele státu! Další nátlak byl ze strany slovenských komunistů, kteří byli díky Husákově snaze už mnohem „normalizovanější" než ti čeští. Reformní soudruzi pak celkem hladce kapitulovali a Dubčeka vystřídal Husák, předem schválený z Moskvy.
Podobně zajímavých informací najdete v knize spoustu. Já si jich vypsal asi dvě stránky, ale nechci vás nudit. Jen bych ještě dodal, že Doležalovi se podařilo vykreslit podařený portrét osobnosti Gustáva Husáka – mnohem lepší, než jaký prezentoval loni na podzim jeden televizní dokument. Hlavní bod stojí za citaci: „Husák se stal zajatcem vlastních ambicí. … Vždy sice dokázal reflektovat reálnou situaci i potřebu reformních změn, ale touha mít a udržet moc v rukou byla pokaždé silnější." S takovým člověkem se samosebou nedalo z reforem osmašedesátého zachránit vůbec nic.
Jediné, co mě na knížce nepotěšilo, je nepříliš kvalitní tisk. Text je vytištěn nějak divně, takže slabší linie písmenek jsou dost nezřetelné, někdy se i ztrácejí. Nenechte se tím odradit. Důležité jsou informace, ne?
Kniha je zpracovaná velmi podrobně, takže nepočítejte, že ji zhltnete jedním dechem během víkendu. Na čtení je trochu náročnější. Není to ale tím, že by autor neuměl psát. Píše docela čtivým stylem, jen se snaží prezentovat co nejvíc faktů. Z popularizačního hlediska není výsledek tak elegantní jako třeba Pád Francie nebo Stalinovy iluze, o kterých jsem psal tady na blogu. Ovšem Duben 1969 je kvalitní historická publikace, přístupná i laikům. Zdeňku Doskočilovi si navíc troufám věštit skvělou budoucnost. Podle životopisu byl rok 69 tématem jeho diplomky, je tedy na začátku profesní dráhy. Dovedete si představit, jak kvalitní knihy asi napíše z tématu své dizertace a v dalších letech?
Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu.
autor: Zdeněk Doskočil
vydavatel: Doplněk/Ústav pro soudobé dějiny AV ČR
rok vydání: 2006
416 stran
Hodnocení (0 až 10 bodů): 8