Jmenuje se „V zajetí železné opony" a je k vidění každé pondělí od deseti večer na ČT1. Seriál z produkce ostravského studia volně navazuje na loni vysílané Příběhy železné opony. Ty vyprávěly o osudech lidí, kteří se – úspěšně i neúspěšně – pokusili dostat z Československa na svobodnou stranu drátů. Otcem nápadu byl tenkrát novinář Luděk Navara, jehož knižní vydání Příběhů železné opony jsem doporučoval v předvánočních knižních tipech.
L. Navara je i jedním ze scénáristů nového cyklu. V něm se tentokrát představují příběhy těch, kdo v Československu zůstali a poznali jeho socialistické zřízení z horší stránky. Nechtěl jsem seriál komentovat hned po prvním dílu. Po odvysílání druhého už si ale troufám tvrdit, že jestli budou další aspoň stejně dobré, má smysl se dívat.
První díl, vysílaný osmého ledna, byl o vojáku z povolání Josefu Morávkovi. Ten po okupaci v roce 1968 emigroval. Vrátil se už za šest týdnů – z rodinných důvodů a také proto, že uvěřil Dubčekovým slibům o beztrestnosti pro navrátilé emigranty. Ovšem věřte komunistům, že. Coby profesionální voják byl pan Morávek vyšetřován, ale díky svému obhájci a ochotnému psychiatrovi byl nakonec zbaven obžaloby. Přibližně s odůvodněním, že jeho odchod za hranice (z pohledu státní moci dezerce) nebyl plánovaný, byl způsoben náhlou duševní poruchou. Myslíte si, že z celé šlamastyky tímhle fíglem šťastně vyvázl? Ze začátku to tak opravdu vypadalo. Neměl žádné další potíže, kromě ztráty zaměstnání a problémů s hledáním nového, což bylo za začínající normalizace až příliš běžné. Státní bezpečnost na něj ovšem nezapomněla, po několika letech ho najednou zatkla a u soudu dostal deset let za vyzvědačství. Pan Morávek popisoval v dokumentu otřesné podmínky ve vězení a jeho manželka se synem hnusné praktiky zacházení režimu s rodinou. Všichni celkem víme, že se podobné drsné věci děly v padesátých letech. Zde se divákům dostalo užitečného připomenutí, že v sedmdesátých to nebylo o mnoho lepší.
Včerejší druhý díl vyprávěl o Miroslavu Káchovi, dnes generálovi. Generál Kácha byl zatčen krátce po absolvování vojenské akademie v roce 1948. Sice nic neprovedl, ale hrozil mu trest smrti; nakonec dostal doživotí. Také on popisoval zkušenosti z výslechů a z několika kriminálů, z nichž se dostal až po amnestii v roce 1960. Ani poté mu StB nedala pokoj a nutila ho ke spolupráci. Vyhnul se jí jedině úmyslným pracovním úrazem a později předstíráním psychické choroby. Vážně silné kafe. Režim přirozeně pamatoval i na jeho rodinu – rodiče a bratra vystěhovali v padesátých letech z Prahy. Že nic neprovedli? Ale jděte, co to je za zpátečnickou buržoazně demokratickou argumentaci?
Seriál bude mít čtyřicet dílů. Když nějaký nestihnete, podívejte se do internetového archívu ČT. První a druhý díl v něm už jsou, ostatní snad budou následovat. V tiskové zprávě k zahájení vysílání se slibuje, že uvidíme příběhy pokrývající celou éru komunistického vládnutí. Jejich hrdiny by měli být lidé z různých skupin: živnostníci, soukromí zemědělci, představitelé církve, disidenti… Tedy reprezentativní vzorek podob bezpráví. Jak naznačily první dva díly, nepůjde o kauzy první velikosti typu Milady Horákové či Heliodora Píky, spíše o menší a méně známé případy. I tyto oběti si však zaslouží pozornost. Navíc mohou být divákům osobně bližší a ilustrují rozsah represí: do problémů se mohl dostat leckdo, ne jen čelné osobnosti.
V jednotlivých dílech se prolínají vzpomínky pamětníků, dobové archivní záběry, záběry ze současnosti a (spíše náznakové) hrané rekonstrukce některých událostí. Autentické vzpomínky doplňuje také komentář historika – v pvních dvou částech vystupoval Pavel Bret. Výsledný dokumentární mix je dosti zdařilý. Průvodcem pořadu je písničkář Jaroslav Hutka, který zpívá píseň ve znělce a obstarává úvodní a závěrečné slovo ke každému příběhu. I když nedostává moc prostoru, pro tuhle roli se mimořádně hodí. Má charizma a také osobní zkušenost s nevybíravými praktikami StB, která ho donutila opustit Československo.
Délka epizod je třináct minut. Což není moc, takže bohužel nezbývá čas na některé detaily nebo podrobnější vykreslení situací či postav. Ale i na takto omezeném prostoru dokázali autoři vytvořit dobrý pořad. Mě jen frustruje, když se celý týden těším na další díl a pak je za čtvrt hodiny konec. Osobně bych dal přednost dílům alespoň dvacetiminutovým, nebo spojeným do bloků po dvou. Na druhou stranu, třináct minut je ideální stopáž pro vzdělávací film. Učitele a středoškolské profesory to doufám napadne. Mohou nahrát z televize, tematicky vhodný díl pustit v hodině dějepisu nebo občanské výchovy (jmenuje se teď tak?) a diskutovat o něm se studenty. Tahle vyprávění o zajatcích železné opony jsou jako studijní materiál myslím mimořádně vhodná.
V zajetí železné opony
ČT 1, od 8. 1. 2006 každé pondělí, 22:00
40 dílů po 13 min
Hodnocení (0 až 10 bodů): 7