Reklama
 
Blog | Jan Kolář

Německá válka za evropské peníze: netradiční pohled na „Třetí říši“

V předvánočním - už třetím - kole Knihoautomatu jste svým hlasováním opět vybrali hodně zajímavou knihu. Historik Götz Aly se v ní snaží zjistit, kdo vlastně financoval vojenskou agresi nacistického Německa. Z hlubin archivů vynáší na světlo pozoruhodné odpovědi. Především, válku kupodivu neplatili ani tak Němci, jako spíš okupované evropské země a evropští Židé. Ba co víc, řadoví Němci si užívali až téměř do konce války relativního blahobytu. Byla tedy loajalita lidí k režimu zajištěna kromě propagandy a represí také penězi? Koupil si Hitler národ podobně, jako to udělal v Československu Husák?

Předvánoční knižní tipy asi četli nejdřív fanoušci fyziky. Podle hlasování jsem si dlouho myslel, že budu číst Šest snadných kapitol od fenomenálního fyzika R. Feynmana. Zájemci o historii se ale vzchopili k mohutnému finiši, takže nakonec vyhrála kniha Hitlerův národní stát. Vyšla ve vydavatelství Argo, v edici Historické myšlení, která je určena pro podrobnější historické studie.

Autorem je Götz Aly – německý historik, podle dostupných informací poněkud nekonvenční a mimo hlavní proud tamního historického bádání. Kniha nicméně vypadá seriózně, nepokouší se o žádné laciné senzace. Naopak je, pokud mohu posoudit, podložena důkladným studiem pramenů. Netradiční ovšem je. Hlavně tím, že se zabývá ekonomikou a financováním druhé světové války a nacistického režimu. Všichni víme, že peníze hýbou světem, ale pro historiky je tahle základní pravdu většinou nezajímavá – takový je aspoň můj dojem z jejich popularizační knižní produkce, a Aly si v úvodu stěžuje na totéž. Přitom bližší průzkum světa peněz přináší překvapivá odhalení, o čemž bude hned řeč.

Text knihy je rozdělen na čtyři části. První část si všímá vnitřních ekonomických poměrů ve „třetí říši". Že se Hitler a spol. snažili odstranit nezaměstnanost a vylepšit životní úroveň, to není žádná novinka. Udivující je ale rozsah těchto snah. Nacisté především nechtěli, aby se opakovala situace z první světové války. Tehdy vyvolaly válečné výdaje v Německu takovou chudobu, že vedla na konci roku 1918 až k revoluci, která urychlila vojenskou porážku. Proto nacistické vedení za každou cenu usilovalo o to, čemu dnes říkáme sociální smír. Dokonce i během války se mohla většina obyvatel z nižších příjmových vrstev těšit ze slušných platů, nízkých daní a na svou dobu štědrých sociálních výhod.

Reklama

Sociální idylku ale musel někdo financovat, stejně tak zbrojení. Zatímco vlády USA a Británie se za války těžce zadlužily u vlastních obyvatel, jimž prodávaly dluhopisy, Německo zvolilo jiný přístup. Státní dluhopisy pokryly jen asi polovinu výdajů, zbytek účtů se platil jinak. Část peněz se získala výrazným zvýšením daní firem a bohatších vrstev společnosti. Do státního rozpočtu plynuly i příjmy z prodeje vyvlastněného židovského majetku. Ovšem z těchto vnitroněmeckých zdrojů se podle Alyho odhadu uhradila jen asi třetina nákladů na vedení války. Kdo zaplatil zbytek?

Z větší části okupované a spojenecké evropské země, o čemž pojednává druhá část knihy. Nešlo o přímočaré rabování, ale o komplikované finanční operace. Drobné nuance bankovních kejklů nejsou v textu vždy vysvětleny úplně srozumitelně, a stejně by je ocenili jen profesionální ekonomové. Principy však pochopíme i my ostatní.

Hlavní technikou vysávání peněz z podrobených zemí byly takzvané okupační náklady. Kupodivu je v souladu s mezinárodním právem (s Haagskou úmluvou o vedení pozemní války), když okupant požaduje od úřadů obsazené země platby na vydržování své armády na jejím území. Na západě Evropy se Němci pokoušeli takto zachovat zdání legality svého postupu; v obsazené části Sovětského svazu si s právními drobnostmi hlavu nedělali.

Podle Haagské úmluvy mají být tyto platby přiměřené skutečným nákladům. Ve skutečnosti se však do nich účtovalo všechno možné. Evropa musela platit dokonce i nákupní horečku německých vojáků, kteří například z Francie posílali domů obrovská kvanta potravin a luxusního zboží. Celková suma okupačních nákladů bývala taková, aby příslušný stát dokonale finančně vysála, ale přitom jeho měnu nepřivedla ke zhroucení.

Spojenecké státy (například Itálie, Slovensko nebo Rumunsko) zase platily příspěvek na společné vedení války a kromě toho těžce doplácely na zahraniční obchod s Německem. Nacisté jednak nastavili nevýhodné měnové kurzy, jednak používali jednoduchý trik s clearingem. Clearing byl v minulosti často používán při obchodování mezi státy. Jak probíhal? Řekněme pro ukázku, že Slovensko vyvezlo za rok do Německa zboží za 5 miliard marek a dovezlo z Německa jen za 3 miliardy. Bilance vzájemného obchodu se vypořádávala na konci roku, Německo tedy mělo zaplatit Slovensku dvoumiliardový schodek. Ale v praxi zůstávaly clearingové dluhy jen pohledávkami na papíře. S jejich placením se Němci neobtěžovali, takže je vlastně mohli zahrnout do příjmů.

Třetí část knihy se věnuje ekonomickému aspektu vyhlazování Židů. Znovu připomíná již známou skutečnost, že holocaust nebyla jen masová vražda, ale masová loupežná vražda. Zisky z oloupení německých a evropských Židů odhaduje Aly jen asi na 5% celkových německých válečných příjmů. Zdůrazňuje ale, že pomohly udržet válečnou mašinerii v chodu v krizových momentech, hlavně v roce 1942/43. Mnoho zabaveného majetku a bytů se navíc rozdělovalo obětem bombardování v německých městech. Taková „starost o blaho prostých lidí v nouzi" podstatně podpořila loajalitu obyvatel.

Závěrečná část je pokusem vyčíslit peněžní toky v Německu a do Německa během celé války a zrekapitulovat podstatná historická poučení, která nám tento ekonomický přístup může přinést. Jaké nejzajímavější informace jsem se tedy z knihy dozvěděl?

Za prvé: německé válčení a nacistický sociální stát se financovaly nejméně ze dvou třetin z peněz zbytku kontinentální Evropy. To mimo jiné vysvětluje všudypřítomnou poválečnou bídu. Vždycky jsem si myslel, že za ni mohly hlavně přímé válečné škody – rozbombardovaná města a továrny, zničená infrastruktura. Přitom možná více devastující bylo několik let ekonomického ruinování placením „okupačních nákladů".

Za druhé: nacistická vláda si podporu obyvatel možná více kupovala, než vynucovala násilím. Opravdu to trochu připomíná (jistě mnohem mírnější) husákovskou normalizaci, kdy se většina lidí smířila s diktaturou, protože se neměli zas tak špatně. O Německu za Hitlera jsem přečetl leccos a nejvíc mne zajímá, proč za ním lidé tak bezhlavě šli. Že kvůli penězům a sociálním výhodám, o tom se zatím příliš nemluvilo. Zdůraznění právě téhle možnosti považuji na největší přínos Alyho knihy.

Zároveň mi v ní ale chybí seriózní snaha posoudit, jak silná byla tato finanční motivace ve srovnání s jinými oporami systému – tvrdým potlačováním odpůrců a všudypřítomnou propagandou. O jejich účinnosti existuje spousta důkazů, ovšem Aly má občas sklon vysvětlovat všechno ekonomikou. Kniha je napsána poměrně čtivým stylem, i když některé techničtější pasáže jsou poněkud suchopárné. Na několika místech není text úplně jasný; nevím, zda z toho vinit originál, nebo překlad. Každopádně je Alyho studie inspirativní čtení pro zájemce o moderní dějiny.

Hitlerův národní stát. Loupení, rasová válka a nacionální socialismus
autor: Götz Aly
vydavatel: Argo
rok vydání: 2007
356 stran

Hodnocení (0 až 10 bodů): 7

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama