Reklama
 
Blog | Jan Kolář

Jsou výstavy výtvarného umění vůbec pro veřejnost?

Pořád tady píšu o popularizaci vědy. Dnes si dám pauzu a napíšu o umění. I když dnešní malá úvaha se bude také týkat popularizace. Včera jsem radostně naklusal na velkou pražskou výstavu Jana Zrzavého, abych ji stihl vidět, než za pár dní skončí. Byl jsem ale hodně zklamaný. Jak to, že můžu být zklamaný výstavou geniálního malíře? Věc se má tak: Jsou tři typy výstav výtvarného umění. Alespoň pro nás, kdo kulturu sice nežereme natolik, abychom měli doma všechny díly Dějin umění od Pijoana, ale přesto se občas rádi necháme přivzdělat.

 

Vůbec se necítím kompetentní komentovat uměleckou úroveň expozice. Dnešní blog berte jako zamyšlení běžného návštěvníka galerií, který chce něco pěkného vidět a zároveň se i cosi dozvědět.

Reklamní slogan pro výstavu J. Zrzavého ve Valdštejnské jízdárně by klidně mohl znít „hezké obrázky – mizerné informace". Obrazy, kresby a knižní ilustrace, které organizátoři vybrali, byly opravdu vynikající, což se dá koneckonců u Zrzavého celkem čekat.

Reklama

Ovšem hned jak jsem vešel do sálu, začal jsem řešit svůj častý problém. Kterým směrem si mám expozici prohlížet? Uprostřed židle, po obou delších stranách místnosti dlouhatánské panely s obrazy. Nikde žádné zřetelné vodítko, natožpak třeba šipky. Zase si budu muset pocvičit mozek a odhalit skrytou logiku sám. I jiné výstavy jsou občas koncipovány takto idiotsky, ale u prestižní Národní galerie podobný přístup drobet překvapí. Nakonec jsem vydedukoval, že musím jít nejdřív po vnitřní straně panelů (začít vlevo, vrátit se vpravo) a potom to celé stejným směrem obejít vnějškem. Tohle by mi ještě tolik nevadilo.

Těšil jsem se ovšem, že se o Zrzavém něco dozvím. Byl to naprostý samorost, jak jsem si vždycky myslel, nebo se hlásil k nějakému výtvarnému směru? Jací jiní malíři ho ovlivnili, proč maloval zrovna takhle, co tím chtěl vyjádřit? Přesně takové informace bych očekával. Ale měl jsem smůlu. Národní galerie tentokrát odbyla popularizaci umění stručným letáčkem rozdávaným se vstupenkou a jedním panelem v expozici, na němž byly vypsané kusé biografické údaje. Čímž mou zvědavost uspokojili naprosto nedostatečně.

České galerie mají někdy vůbec divné představy o vystavování výtvarného umění. Často jim není jasné, komu by měly být expozice vlastně určeny. Intelektuálům s kunsthistorickým vzděláním, kteří o umění všechno vědí a chodí se do galerií kochat pohledem na originály? Nebo naopak „prostému lidu", který chce pouze vidět hezké obrázky a širší umělecký kontext je mu buřt?

Za posledních pár let jsem viděl výstavy obou druhů. Naštěstí i několik jiných, jež jsem si opravdu vychutnal. Teď se dostáváme ke slíbené typologii výstav. Omezím ji na větší retrospektivní výstavy jednotlivých umělců nebo uměleckých směrů. Ty jsou totiž nejlepší příležitostí, jak trochu zpopularizovat dějiny umění mezi širší veřejností.

Typ „1927 – mistr pobýval v Bretani". Díla jsou hlavní, informace podružné. Většinou se dozvíte jen pár suchých životopisných dat. Že by vám „před očima vyvstal plastický obraz umělce a jeho tvůrčí životní cesty", jak by mohl napsat kritik, s tím nepočítejte. Autoři výstav patrně předpokládají, že vzdělávat návštěvníky je zbytečné. Do téhle kategorie spadá současná expozice Zrzavého, nebo podobně nešťastná výstava Špály před asi dvěma lety na stejném místě.

Typ „monetovské tvarosloví a expresionistická exaltace". Zde informace najdete. Nebo přinejmenším texty, které je připomínají. Bývají bohužel napsány kunsthistoricko-kriticko-výtvarnickou hatmatilkou, rozluštitelnou jen se slovníkem nebo za pomoci tlumočníka z branže. Podobný jazyk má právo na existenci; dovedu si představit, že odborníci jeho pomocí běžně komunikují a vzájemně si rozumějí. Na akcích pro veřejnost ale nemá co pohledávat.

Sestavuje-li paleontolog muzejní expozici zkamenělin, je mu jasné (má-li dost zdravého rozumu), že musí návštěvníkům vysvětlit i termíny jako „ordovický graptolit" nebo „synapsidní lebka", které jsou pro něj úplně běžné. Snad tohle jednou dojde i lidem z uměleckého prostředí. Krásným příkladem výstavy tohoto typu byly Křičte ústa – předpoklady expresionismu v Městské knihovně v Praze. Podobně, i když trochu míň, se podařilo pokazit současnou výstavu Emila Filly v Jízdárně Pražského hradu.

Typ „Na tomto obraze je zajímavé, jak se zde malíř jako první v Čechách pokoušel o abstrakci. Všimněte si, že…". Takové výstavy mám rád. Jejich autoři s vámi totiž jednají slušně. Nemachrují s intelektuálním výrazivem, zároveň vás ale nemají za blbce, který by stejně nic nepochopil, tak proč se namáhat. Snaží se vám přístupným jazykem vysvětlit něco důležitého a zajímavého z dějin výtvarného umění. Naprosto geniální byla v tomto smyslu Dekadence v pražském Obecním domě; a lidé se odvděčili skvělou návštěvností. Ještě mě napadá třeba výstava donedávna zapomenutého (alespoň širší veřejností určitě) Aléna Diviše v Rudolfinu.

Takže někdo a někde dovede vymyslet kvalitní výstavu. Kdy ale zmizí akce prvních dvou typů? Jistě to potrvá. Pro začátek by je měla přestat pořádat Národní galerie.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama