Reklama
 
Blog | Jan Kolář

Jak Francie vypadla z první ligy mocností

Nebudeme se bavit o fotbale, ale o světové politice. A v ní přestala hrát Francie dominantní roli následkem porážky, kterou jí uštědřilo Německo v roce 1940. Jak vlastně mohla tak zdánlivě silná země podlehnout nacistické armádě za nějakých šest týdnů? A jak se to podepsalo na francouzské mentalitě a dlouhodobém politickém směřování? Odpovědět se snaží historik Julian Jackson v knize Pád Francie, čerstvé novince na našem knižním trhu. Tato studie vykresluje zajímavý obrázek Francie během německé invaze i v letech předcházejících. Díky tomu v ní kromě čtivého popisu vojenské katastrofy můžeme najít mnohem víc. Například i náznak odpovědi na otázku, týkající se bezprostředně naší vlastní historie: co mohlo meziválečné Československo reálně očekávat od Francouzů, na které se orientovalo jako na klíčové spojence?

 

V poslední době jsem se tematicky rozjel do šířky. Minule jsem tady na blogu komentoval inspirativní výstavy, předtím vyvážený poměr dobrých a zpackaných dokumentárních pořadů na ČT. Je tedy na čase napsat zas o nějaké knize. Minulá, kterou jsem recenzoval před Vánoci, popularizovala dost zdařile jedno zajímavé přírodovědecké téma. Takže dnes bude pro změnu řeč o historii.

Julian Jackson je britský historik, profesor moderních dějin. Dlouhodobě se věnuje dějinám Francie. Název jeho knihy Pád Francie s podtitulem Nacistická invaze 1940 říká zdánlivě všechno. Jackson ovšem nepodává jen suchý přehled vojenských operací. To by nebylo nijak zvlášť objevné, však si to ještě pamatujeme ze školy: napadení Polska v září 1939, „podivná válka", útok na Francii v květnu 1940, německé tanky přijíždějící překvapivě z Arden, evakuace Britů od Dunkerque, francouzská kapitulace a nakonec vichystický autoritářský režim ve „zbytkové Francii". Kniha sice průběh bojů popisuje, a to velmi dobře, ale všímá si také jiných aspektů tehdejší francouzské reality. Dozvíme se tak mnoho zajímavého o dění na politické scéně, o vztazích se spojenci (hlavně Brity), o morálce vojáků i o postojích a náladách veřejnosti. Jackson se navíc neomezuje jen na ony osudné týdny ve čtyřicátém roce; přibližuje nám vývoj francouzské společnosti a armády během celých třicátých let. Tenhle přístup je podle mého gusta. Dokonce jsem přesvědčený, že je jediný rozumný. Rozebírá historickou událost z mnoha úhlů pohledu, pátrá po širších souvislostech a příčinách.

Reklama

Kniha je napsána svižným a čtivým stylem. Je to povedená kombinace odborného a popularizačního textu, který je dostatečně podrobný, ale ne natolik, aby utrpěla plynulost vyprávění. V první, rozsáhlejší části se prolíná popis vlastního střetu s Německem a analýza dění ve Francii, které mu předcházelo. Jackson tady podává poměrně nelichotivý portrét předválečné Francie. Kupodivu tolik nenasazuje na armádu. Měla sice mnohé chyby, ale oproti Německu zas tolik nezaostávala, například francouzské tanky byly relativně kvalitní. Na sklonku třicátých let se dokonce podařilo uspokojivě rozjet zbrojní výrobu. Vážné problémy byly spíš jinde.

V dlouhodobé perspektivě byla Francie objektivně slabší než Německo, demograficky i hospodářským potenciálem. Už první světovou válku vyhrála jen díky svým spojencům. Po ní se ovšem nevhodnou zahraniční politikou dokázala o většinu opravdu použitelných spojenců připravit, jediný, kdo zůstal, byla nakonec Británie. Ani s tou však nebyly vztahy příliš vřelé. Vnitropolitická nestabilita také nepřidala státnímu aparátu na akceschopnosti – naše současné patálie se sestavováním vlády jsou ve srovnání s tehdejší situací naprostý klídek a pohoda. Společnost byla navíc silně protiválečně až pacifisticky naladěná, což pramenilo hlavně z tragických zkušeností první světové války. O jakémsi odhodlání postavit se německému nacismu se zbraní v ruce, které bylo vidět třeba v roce 1938 u nás, se tedy ve Francii nedalo vůbec mluvit. Minimálně do doby, kdy Hitler obsadil zbytek Československa a dokázal tak, že se jeho slibům nedá věřit. Z této perspektivy je vlastně docela překvapivé, že se československá zahraniční politika tolik upnula na slábnoucí Francii, místo aby se například více snažila zlepšit vztahy se sousedy ve střední Evropě.

Francouzské problémy ze třicátých let pokračovaly během války s Německem. Rozhodně nebylo všechno špatně. Některé jednotky bojovaly statečně a celkem úspěšně, to Jackson zdůrazňuje. Ale koordinace akcí s Brity a Belgičany byla mizerná, politici ve vládě nejednotní a armádní velení se po prvních německých úspěších dostalo do stavu šoku, následovaného rezignací. Bezhlavý úprk nejdřív civilního obyvatelstva, následně i vojáků situaci také zrovna nezlepšil.

Po tomto velmi povedeném popisu událostí se druhá část knihy zabývá hledáním příčin francouzské porážky a jejími důsledky. Po barvitém vylíčení všech dlouhodobých trablů, s nimiž se francouzská společnost potýkala, mne překvapilo, že podle autora nejsou právě ony bezprostřední příčinou. Mohly sice vyvolat značné těžkosti při vedení dlouhé války, ale dříve, než k ní mohlo dojít, prohrála Francie válku krátkou. A důvody této prohry jsou podle Jacksona primárně vojenské. Za hlavní považuje nepřipravenost Francouzů na rychlý německý způsob boje a také špatný odhad německých úmyslů. Němci tedy zvítězili spíše díky momentu překvapení, než zásluhou nějaké výrazné vojenské převahy.

Následky debaklu v roce 1940, jeho vliv na další průběh druhé světové války a na politický vývoj ve Francii až do dneška shrnuje kniha spíše stručně. Což je trochu škoda. Přinejmenším stálo za to se víc rozepsat o režimu ve Vichy, který udělal tlustou čáru za francouzskou demokratickou tradicí, a na druhé straně o formování de Gaullovy exilové armády.

Kromě samotného textu je kvalitní i překlad a redakční úprava knihy (drobnosti se najdou, jako vždycky, ale nebudu hnidopich). Sympatický je dostatek map v kapitolách, kde se mluví o vojenských operacích. To jsem opravdu ocenil. Loni jsem totiž přečetl dvě nebo tři knihy o druhé světové válce, kde byly bojové akce popsány do velkých detailů a mapy přitom scházely. Byl jsem vděčný i za rejstřík – hlavně za stručné charakteristiky, přidané za jména lidí. V knize se vyskytují desítky jmen, která jsem v životě neslyšel. Pokud si napoprvé nazapamatujete, kdo je kdo, můžete tedy o patnáct stránek dál marně dumat, jestli Gort je francouzský politik, nebo britský generál. Rejstřík vám naštěstí poradí.

Nerad bych psal jen o druhé světové, ačkoli podle velkého ohlasu na mou recenzi knihy Stalinovy iluze mám pocit, že tohle období dost lidí zajímá. Slibuji ale, že příští historická knížka bude o něčem příjemnějším.

Pád Francie. Nacistická invaze 1940.
autor: Julian Jackson
vydavatel: BB/art
rok vydání: 2006
341 stran

Hodnocení (0 až 10 bodů): 8