Reklama
 
Blog | Jan Kolář

Belzec, Sobibor, Treblinka: neprávem opomíjení sourozenci Osvětimi

Dvacátého sedmého ledna je v kalendáři Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Proč právě 27. ledna? Toho dne byl v roce 1945 osvobozen tábor Osvětim. Osvětim a holocaust - to je pro většinu lidí zcela automatická asociace, ta dvě slova jsou téměř synonyma. Což není dobře. Táborů, kde byli vražděni evropští Židé, bylo více. A jakkoli se to může zdá neuvěřitelné, některé byly i horší, než Osvětim. Proto vás dnes chci upozornit na knihu, která popisuje historii tří míst z titulku. Berte to jako můj pokus připomenout památku 1 700 000 lidí, kteří tam byli zabiti.

Knihu s prostým názvem „Belzec, Sobibor, Treblinka. Vyhlazovací tábory akce Reinhard" napsal Jicchak Arad, izraelský historik původem z Litvy. Arad je odborník nadmíru povolaný, působil dokonce v řídících funkcích izraelského památníku holocaustu Jad Vašem. Kniha vyšla poprvé roku 1987, do češtiny byla přeložena v roce 2006. Před Vánoci jsem ji našel ve svém oblíbeném knihkupectví mezi novinkami, takže možná už vyšel dotisk. Proč se zabývá zrovna těmito třemi tábory? Co měly společného? Odpověď naznačuje podtitul: byly součástí mamutí „akce Reinhard".

Když v lednu 1942 na známé konferenci v berlínské čtvrti Wannsee projednávali nacisté způsob, jak s konečnou platností vymazat Židy z Evropy, požadovali vrcholní němečtí úředníci Generálního gouvernementu, aby tamní Židé byli zlikvidováni jako první. Židovská populace Generálního gouvernementu, tedy obsazených oblastí Polska nepřipojených přímo k Německu, čítala asi dva milióny lidí, tehdy již nahnaných do ghett, kde strádali hladem a nemocemi. Návrh byl přijat. Rozjela se obludná vražedná akce, později pojmenovaná „na památku" Reinharda Heydricha. Heydrich byl totiž nejen zastupující protektor v Čechách a na Moravě, jak jej známe, ale především šéf celého německého bezpečnostního aparátu (Hlavního říšského bezpečnostního úřadu) a vrchní organizátor vyhlazování Židů.

První část knihy podrobně popisuje budování a provoz vražedné mašinérie, určené k likvidaci polských Židů. Vše bylo zlověstně pečlivě promyšleno a naplánováno. Technologie vraždění byla vyvinuta s využitím předchozích zkušeností. Zvláštní oddíly operující od léta 1941 na obsazeném území Sovětského svazu zabíjely Židy a komunistické funkcionáře po tisících střelbou. Šéf SS Himmler ale tento způsob vyhodnotil jako příliš krutý. Krutý pro vrahy, abychom si rozuměli. Střelba byla přece jen příliš osobní a zanechávala šrámy na duši. Řešení nabídl program takzvané „eutanazie", což bylo krycí označení pro vraždění duševně a tělesně postižených Němců, umístěných v ústavech. Zde se osvědčil jako smrtící prostředek oxid uhelnatý.

Reklama

Oxid uhelnatý je obsažený ve výfukových plynech spalovacích motorů. Stačilo tedy do uzavřené místnosti vypouštět motorové zplodiny – a nechvalně známé plynové komory byly na světě. Kyanovodík, který se později začal používat v Osvětimi, byl už jen drobnou inovací. V rámci akce Reinhard byly počátkem roku 1942 vybudovány tábory Belzec, Sobibor a Treblinka. Jejich provoz byl hrůzostrašně efektivní. Přeprava obětí do nich sice zaměstnávala značný počet pořádkových sil, které naháněly lidi z ghett do vlaků a vlakové transporty pak hlídaly. Ovšem vlastní chod každého z táborů zajišťovalo jen několik desítek esesáků, zhruba stovka strážných (obvykle ukrajinských kolaborantů) a několik set židovských vězňů. Vězni vykonávali všechnu fyzickou práci, od třídění šatů zavražděných až po pohřbívání těl.

Hladkému chodu nejvíce pomohlo důkladné utajení pravého účelu táborů. Budoucí oběti skutečně věřily ujišťování Němců, že je přesouvají z ghett na pracovní nasazení kdesi na východě, že tohle je tranzitní místo, a že se tu před další cestou musí jen vysprchovat. Že sprchy jsou kamufláž pro plynové komory, si lidé uvědomili, až když se zavřely jejich dveře.

Těla se nejprve pohřbívala. Později však nacistické špičky došly k závěru, že po hromadných vraždách nepředstavitelných rozměrů nesmí zůstat žádné stopy. Začátkem roku 1943, kdy už byla většina polských Židů zabita, přijížděly jen sporadické transporty, některé i z jiných evropských zemí. Ovšem existence táborů se protáhla o dalších několik měsíců, během nichž se intenzivně spalovaly mrtvoly. Tábory pak byly koncem roku 1943 zbourány a nezůstalo po nich vůbec nic, jen popel ukrytý hluboko pod zemí. Jako by nikdy neexistovaly.

Druhá část knihy si všímá každodenního života v táborech – jak vězňů, tak pachatelů. Šance vězňů na přežití byly mizivé; v tom byly Belzec, Sobibor a Treblinka opravdu horší než Osvětim. Osvětim byla zčásti i pracovní tábor, takže malé procento příchozích uniklo okamžité smrti v plynových komorách. V akci Reinhard se ovšem z transportů vybíral jen nepatrný počet vězňů pro zajištění chodu těchto továren na smrt. Většina z nich nepřežila déle než pár týdnů, nejvýše měsíců. Zbytek měl být zavražděn při konečné likvidaci táborů.

Třetí část je věnována poněkud opomíjenému fenoménu. Omráčeni líčením hrůz holocaustu často zapomínáme, že někteří Židé se aktivně bránili. Utíkali z ghett, z transportních vlaků, dokonce i ze samotných táborů. Počet útěků se zvýšil poté, co se do ghett dostala díky uprchlíkům pravda o plynových komorách. Krátce před uzavřením Sobiboru a Treblinky zde dokonce vypukla povstání vězňů. Byla úspěšná jen částečně, ale stovkám lidí se přesto podařilo uprchnout a celkem asi dvě stě z nich přežilo až do konce války. Z Belzece, kde vzpoura neproběhla, dokázali uprchnout jen dva Židé. Všem těmto odvážlivcům vděčí svět za svědectví, která překazila snahu nacistů zahladit stopy.

Kniha je detailně zpracovaná, nabitá fakty, všechny podrobnosti jsem tady nemohl ani ve zkratce vylíčit. V textu je množství autentických ukázek z dobových dokumentů, ze vzpomínek přeživších vězňů i z výpovědí esesáků při poválečných soudních procesech. Pečlivý překladatel navíc doplnil některé užitečné poznámky.

Pokud si Aradovu studii chcete přečíst, připravte se na informativní a zároveň velmi depresivní četbu. Sám jsem několikrát váhal, jestli nemám knihu odložit. Nakonec jsem si řekl, že by to bylo neuctivé k obětem toho mechanizovaného, důkladně zorganizovaného vražedného šílenství. Život jim nevrátíme, ovšem musíme se snažit na ně nezapomenout. Včetně těch, kteří neskončili v mediálně známé Osvětimi, ale třeba právě v Belzeci, Sobiboru a Treblince. Proto je nesmírně dobře, že u nás tato publikace vyšla.

Belzec, Sobibor, Treblinka. Vyhlazovací tábory akce Reinhard
autor: Jicchak Arad
nakladatel: BB/art
rok vydání: 2006
455 stran

Hodnocení (0 až 10 bodů): 8

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama