Nejdřív k samotnému pořadu, ať jste v obraze i vy, kdo jste se nedívali (jste-li noční ptáci, můžete ještě stihnout reprízu 27. 2. od 23:55 na ČT 2). Bylo to pásmo dokumentů o komunistických časech v Československu, převážně z dílny Vladimíra Branislava a jeho spolupracovníků. První (1946 – Varování) vyprávěl o armádním důstojníkovi, který se ještě v teoreticky svobodných poměrech roku 1946 opovážil varovat před hrozícím nástupem diktatury. Původně jen pronesl přednášku na jedné brněnské vysoké škole. Komunisté ji ale využili jako záminku k vyvolání velké aféry a k demonstracím dělníků proti studentům, které se neobešly bez ran pěstí a vytlučených oken. Nešťastnému demokraticky smýšlejícímu důstojníkovi dokázali milí soudruzi zničit kariéru ještě před svým nástupem k absolutní moci.
Druhý dokument (1952 – Home Made Tank) byl o skupině západočeských domácích kutilů z donucení. V kůlně jednoho z nich vyrobili z jakéhosi vraku obrněného vozidla z druhé světové války slušně pojízdný malý tank. V něm se jim povedlo prorazit ostnaté dráty do Německa. Příběh skončil happyendem. Proslavil hlavně jednu z uprchlic, pro kterou byl odjezd tankem jediná šance, jak se dostat za svým americkým manželem. Asi zbytečné dodávat, že na československé straně hranic se nekonal happyend, nýbrž zatýkání příbuzných a pomocníků.
Poslední snímek (Jak se říká ne) byl příběh skautského vedoucího, zavřeného hned po roce 1948 za šíření protirežimních letáků. Nějakou dobu po propuštění z vězení mu Státní bezpečnost velmi důrazně nabídla, jestli by se nechtěl stát jejich donašečem. On odmítl, přestože ho kvůli tomu vyhodili z práce. Všechna čest, spousta jiných lidí tak silný charakter neměla. Všechny tři pořady byly kvalitní, měly zajímavé příběhy a přitom se snažily i o zamyšlení nad širšími souvislostmi. Dva z nich ale pocházely už z roku 1996, z cyklu Takoví jsme byli my, dobří rodáci. Že by se v ČT nenašel žádný mladší a stejně dobrý pořad?
Mezi dokumenty byly proloženy sestřihy z dobových filmových a televizních archivů. Každý sestřih byl na jiné téma – nejdřív Strach, pak Věčnost? a nakonec Ubohost. Dobrý nápad: tohle přesně odpovídá vývojovým fázím socializmu v Československu. Navíc většina archivního materiálu mě pobavila svým stylem. Pamětníci ví, o čem mluvím. Je to zvláštní směs neprofesionality po technické stránce, pokleslosti, propagandistického lhaní a trapnosti. Soukromě tomuhle „uměleckému směru" říkám socialistická dekadence. Naprostá perla byla ukázka z televizní soutěže pro budovatele plynovodu z Ruska do střední Evropy. Produkt sedmdesátých let vyloženě čekal na polici v archívu, až mu někdo poskytne důstojné místo v pořadu jménem Ubohost.
Tematický večer se tedy poměrně vydařil. Přesto mám pocit, že jeho formát je už ohraný a v budoucnu se dokonce stane částečně nepoužitelný. Na problém mě upozornily sestřihy. Úplně jim scházel vysvětlující komentář. Kdo nezná tehdejší kontext, asi si je moc neužil. Já jsem taky tápal, a to jsem se narodil v roce 1972, měl bych tedy leccos pamatovat. Například: co je zač ten člověk, o kterém uniformovaný chlápek na tiskovce říká, že se právě vrátil do vlasti po úspěšné kariéře rozvědčíka v Rádiu Svobodná Evropa? Že by agent Minařík, který mou oblíbenou rádiovou stanici málem vyhodil do povětří? Cosi takového jsem kdysi zaslechl, pokud si to ovšem nepletu s něčím jiným…
Spousta výborných dokumentů o naší komunistické minulosti vznikla začátkem devadesátých let. Pochopitelně, tehdy byl velký hlad po informacích, které by lidem pomohly pochopit dobu, jež právě skončila. Stejná byla situace s historickou literaturou. Tahle první vlna, kdy se k minulosti vyjadřoval skoro každý, měla jednu nevýhodu. Všechno bylo ještě příliš čerstvé. Byl proto problém poznat, kdo z tvůrců a pamětníků se snaží být objektivní a kdo si chce spíš vyřizovat osobní účty a frustrace, nebo obhájit vlastní jednání za socializmu.
Teď mám pocit, že vyrůstá nová generace – historiků na jedné straně a zájemců o historii na druhé. Nejdřív k těm zájemcům, tedy čtenářům a divákům. Řekněme, že lidé se začínají trochu komplexněji orientovat ve světě kolem sebe někdy v pubertě. Takže dostatek vlastních zkušeností s komunizmem mají u nás jen ti, kterým bylo v roce 1989 aspoň třináct-čtrnáct let. Celá ohromná spousta lidí, kterým je dnes třicet a míň, vlastně neví o socializmu v Československu z první ruky vůbec nic, nebo jen mizivě málo. Neznají dobový kontext, o němž jsem se zmiňoval u těch televizních sestřihů. Pro ně je nutné najít jiný styl vyprávění o historii let 1948 – 1989. A změna přístupu by prospěla i nám ostatním.
Co přesně myslím? Něco, co nám doufám poskytne ona nová generace historiků. Historikové, kteří dnes začínají svou kariéru, neměli možnost se za socializmu angažovat – ať už pro, nebo proti němu. Mohou se tedy na celé období dívat s větším odstupem a bez emocí. Přesně tohle potřebujeme. Objektivní, nestranný pohled a seriózní analýzu v patřičných souvislostech (tehdejší doby, mezinárodní situace a podobně).
Nestojím samozřejmě o historiky relativizující zločiny komunizmu. Ovšem i mezi námi, kdo se shodneme, že únor 1948 nebyl vítězství pracujícího lidu, ale začátek totalitního režimu, panují značné rozpory. Pro někoho je zločinec a kolaborant každý, kdo byl v SSM; jiný považuje za nevinné oběti systému i většinu spolupracovníků StB. Musíme se nutně dozvědět, jak to bylo doopravdy, jinak se staneme zajatci vlastních mýtů a česká společnost se s érou komunizmu nikdy nevyrovná. A že je na čase!
První vlaštovky svědčící o novém trendu se už objevují. V popularizační literatuře je to třeba vynikající kniha Duben 1969 od mladého historika Zdeňka Doskočila. Psal jsem o ní minulý týden. V televizní dokumentaristice zatím nevím. Nejlepší by bylo, kdyby se objevila česká obdoba Guido Knoppa. Knopp je německý novinář, spisovatel a tvůrce televizních dokumentů, zároveň vystudovaný historik. Možná ho znáte – jeho seriály se vysílají i u nás, stejně tak zde vycházejí jeho knihy. Specializuje se na dějiny nacistického Německa a snaží se přiblížit tehdejší mentalitu, běžný život i fungování státní moci ze všech možných úhlů. Daří se mu to výborně, všechno důkladně vysvětluje a dokáže se dobrat podstaty. Na rozdíl od některých českých filmařů. Ti jsou občas příliš fascinováni obludností nebo naopak komickou bizarností komunistického režimu a spokojí se s povrchním popisem jevů, místo aby šli do hloubky. Snad se brzy inspirují u Knoppa a jemu podobných.
Jaký je váš názor na úroveň dnešních knih a filmů o socialistickém Československu? Budu rád, když napíšete do diskuze.
Večer na téma… Vítězný únor
ČT 2, 25. 2. 2007, 20:00
120 minut
Hodnocení (0 až 10 bodů): 7