Zavzpomínejte si a pobavte se
Retro je dokumentární seriál, v němž velmi roztomilá moderátorka Martina Vrbová-Hynková zkoumá různé zajímavé fenomény z dob socialistického Československa – třeba céčka, Tatru šestsettrojku nebo diskotéky. Není to žádná popularizace historie, jen lehká oddychovka s trochou nostalgického vzpomínání. Proto jsem taky o Retru zatím neměl důvod psát a ani na něj moc nekoukám. Ale včerejší díl mne nadzvedl.
Husákova pohůdka
Už pár dílů, které jsem viděl předtím, na můj vkus příliš opomíjelo stinné stránky našeho socializmu. Budiž: každý televizní pořad dotýkající se nedávné historie nemusí být o zločinech a obětech komunizmu. A tahat tohle téma do vyloženě „rekreačního", nenáročného dokumentu není potřeba. Jenže včera to autoři vyloženě přehnali s lakováním narůžovo.
Nejnovější díl Retra si všímal československého „baby boomu" po roce 1970. Ne všichni zpovídaní mluvili o oné době v superlativech, to bych České televizi křivdil – takhle manipulativní zas není. Ovšem celkové vyznění přece jen bylo, že tehdy stát rodiny s dětmi podporoval tak štědře jako nikdy předtím a vlastně velkoryseji než teď. Že si rodinky žily poněkud skromně, ale víceméně spokojeně. Že teď sice víme, jak byl politický režim zločinný, ale tehdy nám nijak neškodil. Tedy pohodička? Ani omylem!
Ve snaze vyrobit nekonfliktní vzpomínkový pořad se tvůrcům povedlo hodně překroutit skutečnost. Jejich přístup může mást hlavně lidi, kteří období „normalizace" nezažili. Mě ale neoblbnou.
Ročník 72 vypráví
Naprosto se necítím dostatečně starý na vzpomínání. Ovšem drsná realita je, že jsem se narodil skoro na vrcholu „Husákovy" populační vlny, v roce 1972. Jistě, mám z dětství i hezké zážitky: chodil jsem s dědou do lesa, jezdili jsme na chatu nebo za babičkou do malé vesničky na Vysočině kousek pod Javořicí… Jenže pak tu jsou ještě jiné vzpomínky. Například:
– Školka a škola, které byly asi tak přívětivé jako cela vyšetřovací vazby. Od svých čtyř let nesnáším, když mi někdo tyká a oslovuje mě přitom samotným příjmením. Chcete-li vidět pohled vraha, stačí na mě zavolat „Kolář, pocem!"
– Překvapující neschopnost mých rodičů rychle sehnat řemeslníky, dlaždičky, nábytek a další věci, když rekonstruovali náš dům.
– Občasné domácí debaty o politice, zakončené vždycky větou „Ne abys vo tom někde mluvil, a vůbec už ne ve škole!"
– Fronty na tak obyčejné zboží jako pomeranče – a hnusné kubánské pomeranče, které pak máma někdy přinesla domů.
– Naprostá umolousanost, oprýskanost a šedivost mé rodné Prahy. Na gymplu jsem pak Prahu vyloženě nesnášel a zdrhal z ní aspoň o víkendech. V neděli večer mě už zdálky vítala smogová čepice nad jejími paneláky.
– Záhadné narážky na „vosumašedesátej". V tom roce byl v Československu nejspíš mor nebo jaderná válka, protože dospělí kolem mě o něm vůbec nechtěli mluvit. Asi mi nevěřili, že bych nic nevykecal ve škole.
– „Honzo, do toho Pionýra by ses měl přihlásit, jinak tě vůbec nemusej nechat študovat!"
– Náznaky, že různé věci se odehrály jinak, než nám říkají v dějepise: „V roce padesát tři to nebyla měnová reforma, ale vobyčejná krádež! Strejda ten den přišel domu a povidá – měl sem v bance půl miliónu a teď mám hovno. Ale ne abys vo tom někde…"
– Gumové rohlíky a pytlíkový čaj, kterému jsme s bráchou přezdívali kozí moč. Kvalita obojího divně kontrastovala s novinovými řečmi o neustálém zvyšování životní úrovně.
– Permanentní strašení kapitalisty, Západem, válečnými štváči z Pentagonu, atomovými, neutronovými a kdovíjakými bombami. K tomu ve škole dementní branná školení co dělat při jaderném výbuchu. Jako malé dítě jsem se války občas fakt bál.
– Ozdravovna v Počátkách. Bylo mi devět a byl jsem tam dva měsíce s asi stovkou dalších dětí, aby se zlepšily mé permanentní záněty průdušek. Krásná příroda Vysočiny, hřiště na nohejbal – idyla? Houby. Chovali se k nám jak v Alcatrazu. To by si dnes nikdo nedovolil: zákaz jakýchkoliv návštěv (asi abychom nebyli smutní, až by rodiče zase odjeli), cenzurování dopisů domů, pořád všechno na povel. Zajímavé, že bachařkám (pardon – zdravotním sestrám) se při tak tuhé drezuře dařilo ignorovat šikanu mezi dětmi.
– Základní škola, kde se člověk mohl učit, ale samostatně přemýšlet bylo riskantní.
– Kluk ze Sovětského svazu, s nímž jsem si musel dopisovat, i když jsem vůbec nechtěl.
– „Honzo, já vim, že seš spíš chytrej než pohybově nadanej, ale na tu spartakiádu bys ve škole nacvičovat měl. Jinak ti napíšou do posudku, že se straníš kolektivu!"
P.S.
Milá ČT, vaše pořady by měly být objektivní a vyvážené, dokonce ze zákona. Tentokrát jsem udělal kus práce za vás. Honorář prosím pošlete na účet nějaké humanitární organizace pomáhající lidem v zemích s podobně pohodovým režimem, jako byl náš normalizační. Čest práci.