Národní muzeum pořádá ve své historické budově každý rok jednu velkou výstavu. Tyto akce mívají výbornou návštěvnost a díky nim muzeum opravdu žije. Skvěle tedy doplňují stálé expozice.
Jaká je letošní novinka, nazvaná Staré pověsti české? Podívejme se na ni z pohledu běžného člověka, který přijde do muzea. Moji pravidelní čtenáři už vědí, že přesně tak se snažím posuzovat každou výstavu. Nehodnotím ani tak její odbornou úroveň, jako právě přínos pro návštěvníky: Je expozice přehledná? Cítí se v ní lidé příjemně? Nabízí důležité a zajímavé informace? Jsou texty snadno pochopitelné?
Češi vymyšlení, Češi opravdoví
Výstava o sobě dává důrazně vědět hned před vchodem do budovy. Stojí tu totiž napodobenina vstupní brány slovanského hradiště. A hned v přízemí vás přivítá figurína Praotce Čecha. Samotná expozice je v prvním patře. V úvodní části poznáte literární historii českých pověstí – kronikáře a spisovatele od Kosmy po Jiráska, kteří legendy zapsali a dál zpracovávali.
Seznámíte se také s historickými fakty o příchodu Slovanů do Čech. Bohužel už zde se začíná plést realita s fikcí. Na podlaze je mapa České republiky, kde jsou vyznačena území osídlená různými raně slovanskými kmeny. Popisek říká, že mapa je vytvořena podle názorů archeologů a historiků od poloviny 19. do poloviny 20. století. Ale jsou ty názory ještě pořád uznávané, nebo ne? Existovali opravdu všichni ti Doudlebi a Tuhošti? Odpovědi se nedozvíte, musíte si je domýšlet.
V dalších částech výstavy se prolínají velké infopanely se stručným obsahem důležitých pověstí (Praotec Čech, Libuše, Přemysl, Dívčí válka, Horymír a další), doklady o oblibě pověstí v české kultuře a archeologické nálezy doprovázené menšími infopanely. Jsou tu i modely slovanské vesnice a hradiště a obrazovky s ukázkami z animovaného filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české (natočen v roce 1953).
Výtvarně i architektonicky je expozice celkem povedená. Se dvěma výhradami. Skoro všude kromě vitrín je zbytečně málo světla. A popisky předmětů ve vitrínách jsou většinou psány černě na průhledné fólii přilepené na sklo. Na pozadí textů tedy vidíte vše, co je za sklem – to hodně znesnadnuje čtení.
Hodně pověstí,…
Jak splňuje výstava své dva cíle? Začněme prvním – přiblížit úlohu pověstí v našich dějinách, v historickém povědomí národa a v kultuře. Úvod o kronikářích a spisovatelích je dobrý. Další „život“ legend ve vysoké i lidové kultuře (zhruba od raného novověku do dneška) už je zkodumentován méně zdařile. Výstava předkládá ke každé pověsti jen koláž obrazů, knižních ilustrací, divadelních a filmových rekvizit, scénických návrhů, hudebních děl i tištěných reklam. Vizuálně je to hezké. Ale chybí tu souvislá, jasná interpretace.
Autoři možná chtěli návštěvníky přimět, aby si vytvořili vlastní interpretaci. Jenže za prvé jim k tomu neposkytli všechny podstatné informace. Za druhé se obávám, že zdaleka ne všichni příchozí se budou namáhat se složitými úvahami. Podle mne je proto lepší návštěvníky alespoň rámcově vést.
… trochu historie
Co druhý cíl – popsat skutečný život Slovanů v Čechách před příchodem křesťanství? V tom je výstava úspěšnější. Podařilo se shromáždit atraktivní exponáty. Dominují šperky a zbraně včetně opravdu luxusních nálezů, třeba z knížecího hrobu v Kolíně, který pochází z 9. století. Dozvíte se leccos o životním stylu obyčejných venkovanů i dobové elity, o náboženství, válečnictví a dalších tématech.
Informace v textech jsou docela zajímavé. Jen by měly být lépe vysvětleny historické události spojené s příchodem Slovanů do Čech a s jejich pozdějšími osudy (znáte ze školy – Sámova říše, vliv Velké Moravy a podobně). Najdete tu sice počítačovou prezentaci o stěhování národů, je ovšem stejně nepřehledná jako doba, o níž pojednává.
Hlavní problém historické části výstavy je, že byla zatlačena do pozadí. Celé expozici vizuálně dominují příběhy ze Starých pověstí. Opravdové dějiny jsou víceméně omezeny na vitríny. Kvůli nedostatku prostoru jsou některá témata jen nakousnuta. Zůstávají nedořečena, což je škoda.
Hodně lidí se například zajímá o zbraně. Popiska „torzo meče vyrobené technologií spočívající v navařování ocelových břitů a pláště na nízkouhlíkaté jádro“ dává tušit, že kováři raného středověku využívali pozoruhodné postupy. Vsadím se, že pánové i kluci by rádi věděli víc. Nic bližšího vám ale v muzeu neřeknou. Radši se věnují pověsti o tom, jak vymyšlený kníže Nezamysl založil město Slaný.
Raději moc nemíchat
Národní muzeum mám rád. Rozhodně ho budu bránit proti všem, kdo by tvrdili, že jde o zastaralou nebo zbytečnou instituci. Tentokrát ale musím říci, že Staré pověsti české jsou počin jen průměrný. Především je to nedostatečně využitá příležitost sdělit Čechům cosi podstatného o jejich vlastních předcích. Je docela dobře možné, že většině návštěvníků se výstava LÍBÍ. Připomenou si pověsti, které četli jako děti, prohlédnou si staré šperky a Trnkovy krásné filmové loutky… Problém vidím v tom, co expozice lidem DÁVÁ. Hlavně ve smyslu poučení, protože muzea jsou koneckonců určena ke vzdělávání.
Chápu autory, že využili české pověsti jako lákadlo. Každý je zná, dokážou tedy přitáhnout zájem. Ale stačilo by se o nich zmínit v úvodu: Dámy a pánové, všichni známe historky o kněžně Libuši a Bivojovi s kancem. Jenže víte, jak žili první Čechové doopravdy? Pojďte se podívat, my vám to prozradíme.
Autoři však zvolili jinou strategii. Průběžné prolínání a konfrontace legend s realitou vypadá na první pohled jako dobrý nápad. Bohužel není. Vznikají tak vlastně dvě paralelní expozice – dějiny starých Čechů a dějiny pověstí o nich. Pro návštěvníky může být obtížné se v tak složité koncepci orientovat. Ti méně pozorní dokonce nemusí přesně rozpoznat legendu od skutečnosti. Byla Lucká válka? Jsou knížata Křesomysl, Neklan a Mnata reálné postavy? Kdo výstavou jen zběžně projde a moc nečte texty, může si myslet, že ano. Vždyť jsme to přece viděli v muzeu, ne?
Místo „kombinované“ výstavy bych se tedy přimlouval za čistě historickou. Lze namítnout, že by byla méně populární. Dějepis je nuda, zatímco Horymír se Šemíkem jsou zábavní. Tenhle argument ale neobstojí. Lidé se náruživě zajímají, jak se žije jinde nebo jak se žilo v jiných dobách. „Dějepis“ ve vhodném balení proto může být náramně poutavý.
Prokázala to třeba výstava Lovci mamutů, kterou pořádalo muzeum na stejném místě v letech 2006-2007. U lovců mamutů nejsou barvité pověsti k dispozici, jsme odkázáni jen na fakta. Přesto expozice přilákala davy. Byla totiž výborně udělaná. Rozhodně lépe než ta letošní.
Staré pověsti české
historická budova Národního muzea
Václavské náměstí 68, Praha 1
6. 10. 2010 – 6. 7. 2011
plné vstupné 150 Kč
hodnocení (0-10 bodů): 5