Nejdříve k tomu zahraničnímu. Americký dokument z roku 2005 se jmenoval Hitlerovo utopené tajemství a vysílal se v pondělí 18. prosince. Šlo v něm o osud dodávky těžké vody pro nacistický program výroby jaderné bomby za druhé světové války. Těžká voda je voda, obsahující v molekule místo atomů normálního vodíku deuterium (což je izotop vodíku: obyčejný vodík má v jádře jen jeden proton, deuterium v něm má kromě protonu ještě jeden neutron). Těžká voda se dá použít jako moderátor (zpomalovač neutronů) v jaderném reaktoru a během takto usměrňované jaderné reakce vzniká plutonium, použitelné pak k výrobě atomové bomby. Proto není divu, že se Spojenci snažili překazit transport těžké vody do Německa z továrny v Norsku, jediné na světě, která ji tenkrát dokázala vyrábět ve velkém. Norští odbojáři dostali instrukce zničit zásilku za každou cenu. To se jim podařilo, když potopili trajekt, který ji převážel přes jedno z norských jezer.
Časem se ovšem objevily pochybnosti, jestli nějaká těžká voda vůbec na lodi byla. Transport například nebyl nijak mimořádně hlídaný, což by ukazovalo spíš na německou kamufláž – ať si to Norové potopí a my zatím potichu přepravíme náklad jinou cestou. Jediný způsob definitivního vyjasnění záhady byl potopit se k vraku trajektu, pokusit se vytáhnout některý z barelů, ve kterých údajně byla těžká voda, a ověřit, co je v něm doopravdy. Proto se tvůrci dokumentu spojili s týmem potápečů zkoumajícím potopené lodi. Ti skutečně s pomocí robota našli vrak a blízko něj i jeden nepoškozený barel. Dokázali ho vytáhnout z neuvěřitelné hloubky čtyř set metrů a fyzikové potvrdili, že obsahuje těžkou vodu – dokonce přesně v koncentraci zaznamenané v archivu výrobce. Pochybnosti ohledně nákladu byly tedy vyvráceny.
Dokument byl atraktivní tím, že se seriózně pokusil zodpovědět nevyřešenou historickou otázku, a navíc se mu to i povedlo. Atmosféra tajemství a jeho odhalování vtáhla diváky do děje už na začátku a udržela je u televize celou dobu; asi hlavně proto se dívalo sedm set tisíc lidí (podle ATO-Mediaresearch). Samo přitažlivé téma sice úspěch u diváků nezaručuje, ovšem film byl kromě toho také kvalitně natočen. Mluvili v něm pamětníci, historici i fyzikové – a všichni dobře. Dokonce i expert na jadernou fyziku a těžkou vodu se snažil a tuhle dosti odbornou problematiku vysvětlil úplně srozumitelně (až na metodu stanovení podílu těžké vody ve vyzvednutém barelu, kde už vysvětlování vzali hodně zkratkou). O správnou porci drsné romantiky se postarali průzkumníci vraku, parta fousatých chlápků s charizmatem, odhodláním a zkušenostmi.
Celý dokument měl i silnou pointu. Odborník na německý jaderný program v závěru vysvětlil, proč vlastně byli Němci tak překvapivě laxní při získávání těžké vody, kterou Spojenci pokládali za naprosto strategickou. Nacisté totiž správně usoudili, že výroba atomové bomby potrvá dlouhá léta. Válku ale chtěli vyhrát rychle, v čemž jim jaderný výzkum nemohl pomoci. Odsunuli ho tedy na vedlejší kolej, s tím, že jeho výsledky se budou hodit až ve vzdálenější budoucnosti. Celý jejich program stavby reaktoru pro získávání plutonia proto běžel jen zvolna a v malém měřítku.
Teď ten druhý dokument. Říká vám něco název rostliny kamélie? Nebo aspoň Dáma s kaméliemi? Nejspíš ano. A víte, po kom se tento keř s krásnými květy jmenuje? Teď jsem vás asi dostal. Jmenuje se po našem rodákovi, Jiřím Josefu Kamelovi. J. J. Kamel (1661 – 1706) se narodil v Brně, vstoupil do jezuitského řádu, kde se stal lékárníkem, a po kratším působení v českokrumlovské lékárně byl vyslán jako misionář na Filipíny. Tam se kromě práce v lékárně věnoval také zkoumání tropické přírody, především rostlin. Zájem o botaniku vlastně vyplynul z jeho lékárnické profese – tehdy se léčilo hlavně bylinkami, takže lékárník se v nich musel dobře vyznat. Své sběry, nákresy a sepsaná pozorování z Filipín Kamel zasílal významným vědcům do Londýna. Byl jedním z prvních badatelů (a určitě prvním Čechem), kteří se vůbec odhodlali vypravit do extrémně náročných podmínek tropického pralesa. Přestože zemřel předčasně, byla jeho vědecká práce ve své době ceněna, proto na jeho počest velký přírodovědec Linné pojmenoval onu kamélii. A letošní třísté výročí Kamelova úmrtí zařadilo UNESCO mezi významná výročí.
Takový je stručně Kamelův životopis a zároveň i obsah dokumentu Georgius Josephus Camel, uvedeného ve čtvrtek 21. prosince (výroba ČT, Studio Brno, scénář a režie Petr Hajn). Příběh brněnského jezuity je atraktivní až na půdu, kam se hrabe nějaká těžká voda z Norska. Jsou v něm dálky, dobrodružství, exotika, ale také víra překonávající všechny těžkosti dlouhé plavby přes půl světa, života na Filipínách i expedic do pralesa a obdivuhodná činorodost, díky níž se lékárník stal vynikajícím přírodovědcem. Kamelovy životní osudy rovněž dobře ilustrují, že jezuité nebyli v českých zemích jen cizí element – násilní rekatolizátoři a „paliči knih". Vykonali i mnoho dobrého a jsou součástí našeho kulturního dědictví. Přidejte možnost být hrdý na našeho předka, který se prosadil ve velkém světě a je vám jasné, že z takového námětu se dá vytvořit špičkový dokumentární pořad! To by ho ovšem musel natočit někdo jiný.
Tvůrci dokumentu se vypravili po Kamelových stopách celkem poctivě a kromě Čech a Moravy navštívili i Londýn, kde mají v muzeu jeho herbáře, a Filipíny. Ve filmu se střídá čtený komentář se vstupy odborníků, hlavně historiků a botaniků. Prezentované informace jsou docela zajímavé, problém je ovšem ve stylu, jakým je celý pořad natočen. Styl je jaksi umělecký a poetický, to znamená pro většinu lidí nudný. Nejnudnější je začátek, pak se tempo částečně zrychlí. Bojím se ale, že spousta diváků stihla dřív přepnout na jiný program. Nepříliš poutavý začátek je skvělá cesta ke snížení sledovanosti, zvlášť u dokumentu o pozoruhodném, nicméně veřejnosti zcela neznámém člověku. Další průšvih je průvodní hlas, který čte komentář a citace z dobové korespondence Kamela a dalších jezuitů. Po „technické" stránce (výslovností, dikcí apod.) je dobrý, bohužel však opět poměrně nudný a monotónní. Navíc je podbarven tlumenou klidnou hudbou, výborně použitelnou místo prášků na spaní.
Ani vizuálně není dokument žádné veledílo. Mnohé záběry jsou nenápadité, například průhledy v laboratoři přes láhve nebo zbytečně dlouhé pohledy na dózy v policích z barokní lékárny v Krumlově. Když se mluví o plavbě jezuitů na Filipíny, nesou dokonce dva chlapíci jakýsi nepříliš propracovaný model plachetnice k rybníku, a to několik dlouhých minut. Naopak záběry herbářů a kreseb rostlin z Kamelovy doby mají velkou historickou hodnotu a potěšily mne. Atraktivních živých rostlin si ovšem diváci moc neužijí. Nechápu, proč se při ceště na Filipíny spokojili autoři s natáčením historické architektury v Manile a nevydali se také do pralesa, kde by jim místní botanikové jistě rádi ukázali, co asi mohl Kamel vidět na svých výpravách. Místo bujného pralesa se musíme spokojit s rostlinami na zahradě manilské jezuitské univerzity, což je slabá útěcha.
Zbývá ještě zhodnotit odborníky promlouvající v pořadu. Ne všichni vědci jsou samosebou rozené mediální hvězdy. Filmaři jim musí umět vysvětlit, co přesně od nich chtějí, a v nejhorším případě musí i odmítnout natáčet s někým zcela nepoužitelným. Ideální je, pokud se podaří vybrat kvalitní experty, kteří zároveň dokážou dobře mluvit do kamery. V tomto dokumentu se několik takových vyskytlo a jejich poutavé povídání mě udrželo u televize. Výborný byl například John Hunnex z londýnského Přírodovědeckého muzea, botanik Dan Stančík nebo historik Oldřich Kašpar – toho ovšem nechali nést tu nešťastnou plachetnici. Většina ostatních byla spíše průměrná a historik Rusek dokonce mluvil místy trochu zmateně. Autoři tedy nezvládli svou práci s účinkujícími úplně dokonale.
Celkově bych řekl, že Georgius Josephus Camel je poněkud méně povedený případ intelektuálně laděného a klidně plynoucího dokumentu, jaké často pojednávají o různých osobnostech. Já tenhle formát považuji za zastaralý a málo dynamický, své diváky si ale najde. Bohužel jich bude zoufale málo a v popularizaci je přece jen potřeba oslovit co nejvíce lidí. Výročí Kamelova úmrtí bylo skvělou příležitostí k popularizaci historie a botaniky zároveň. Smutné, že ji Česká televize nevyužila.
Přes všechnu mou kritiku by byla škoda, kdyby tento pořad zapadl bez povšimnutí. Nebylo by to slušné vůči vynikajícímu brněnskému rodákovi, ani vůči těm historikům a přírodovědcům, kteří v dokumentu mluvili skutečně zajímavě. Jestli jste přišli o televizní vysílání, můžete se podívat na internetu v archivu ČT.
Do nového roku vám všem přeju hodně úspěchů v práci a spokojenosti v soukromí (případně obráceně, podle potřeby). V lednu začnu blog nějakou kvalitní knihou, něco mám rozečtené, takže uvidíme.
Hitlerovo utopené tajemství
ČT 2, 18. 12. 2006, 20:00
52 min
Hodnocení (0 až 10 bodů): 8
Georgius Josephus Camel
ČT 2, 21. 12. 2006, 20:00
56 min
Hodnocení (0 až 10 bodů): 5