Reklama
 
Blog | Jan Kolář

Maxi Clever na Nově – chytrá zábava v komerční televizi?

V prvním příspěvku svého blogu jsem sliboval, že budu komentovat hlavně populárněvědecké knihy a televizi se budu věnovat méně, spíš pro zpestření. Když ale vysílá Nova v sobotu večer pořad inzerovaný jako „chytrá zábava", v němž Milan Šteindler předvádí vědecké experimenty, těžko ho mohu ignorovat. Má cenu se na Clever vůbec dívat? Minulý týden jsem tady nebyl dvakrát nadšený z úrovně televizního vyhlašování cen Česká hlava. Takže asi tipujete, že Clever ohodnotím jako pokleslou nováckou legraci s nulovým přínosem pro přiblížení vědy divákům. Možná ano, možná ne...

 

V sobotu jsem hlavně navštívil hodně medializovanou výstavu Lovci mamutů v pražském Národním muzeu; kdo jste ještě neviděl, přečtěte si tohle, ať víte, do čeho jdete. Večer jsem ale zapnul televizi, aby té kvalitní kultury nebylo až příliš. Pořad s názvem Clever nebo Maxi Clever (nepamatuji se přesně) už na Nově párkrát byl, ale vždy jsem zahlédl jen útržky. Byl jsem tedy zvědavý, jak vypadá vcelku.

Hlavním aktérem je Milan Šteindler, který se svými asistenty předvádí divákům ve studiu a pozvaným celebritám (promiňte to hnusné módní slovo) různé pokusy. S hosty si povídá moderátorka Tereza Kostková a jejich úkolem je uhodnout, jak pokus dopadne nebo co je příčinou předváděného jevu. Na jednu takovou otázku mohou telefonicky odpovídat i diváci u obrazovek. Tereza Kostková je příjemná a decentní, zatímco Milan Šteindler hraje potrhlého a trochu moc sebevědomého vědce s občasným sklonem k trapnému vtipkování. Tahle role mu celkem sedne, je v ní ujetý asi tolik, jako v Alles Gute za časů České sody, jenom jiným směrem.

Clever jsem si původně pustil čistě ze studijních důvodů, když už chci v blogu mapovat kulturní fenomén zvaný popularizace vědy. Nedělal jsem si o něm velké iluze, nakonec ovšem nebyl až tak hrozný. Musíte si teď odmyslet jalové žvatlání „célebrit" a celkové ladění programu, odpovídající nepříliš náročné zábavě na sobotní večer. Tomu se můžeme u komerčního kanálu pochopitelně těžko divit. Neživí je výroba skvělých pořadů, ale prodej reklamního času. Pro povznesení kulturní úrovně si platíme ČT (jasně – někdy spíš hypoteticky).

Reklama

V jiných ohledech ale Clever příjemně překvapil. Většina pokusů byla pro běžného diváka poměrně zajímavá a efektní (například rozbíjení skleničky zvukem nebo ohřívání mýdla v mikrovlnce); v efektnosti by možná mohli příště ještě přitvrdit. Tvůrci zařadili i dva „sociologické průzkumy" natočené skrytou kamerou. Jejich témata byla sice jednoduchá, ale nikoli stupidní. Navíc – experimenty byly hlavní součástí pořadu a známé osobnosti spíše pro okrasu, zatímco já čekal pravý opak. Co považuji za velmi pozitivní, byla snaha skutečně vysvětlit divákům výsledky pokusů. Výklad měl na starosti Milan Šteindler a kupodivu nikdy neodbyl vysvětlení jednou či dvěma větami. Samozřejmě hodně zjednodušoval a dopouštěl se určitých nepřesností, ale celkově to bylo srozumitelné a nepostřehl jsem žádné do očí bijící nesmysly.

Abych jen nechválil: Dost mi vadí, že pořadem provází herec představující výstředního praštěného vědátora. Tak to zřejmě vyžaduje scénář, ale Milan Šteindler by svou roli aspoň nemusel tolik přehrávat. Tím totiž vydatně přiživuje všeobecně vžité klišé, že vědci jsou jacísi magoři zalezlí ve svých laboratořích a studovnách. Kdepak – vědci jsou většinou úplně normální sympatičtí lidé. Podivíni se pravda semtam vyskytnou, ale nejsou početnější než kdekoli jinde.

Clever těžko uspokojí náročného diváka naučných dokumentárních pořadů. Ani já z něj neskákal radostí do stropu, v televizi bych dal přednost zajímavým pokusům v podstatně méně estrádním podání. Nicméně ho nezatracuji do horoucích pekel. Z pohledu popularizace vědy bych ho chápal jako obdobu nízkoprahového klubu pro mládež. Znáte to: kluby, kam mohou neformálně přijít teenageři nudící se na ulici a třeba si tam zahrát stolní fotbálek nebo pingpong, místo aby se bavili vandalizmem a drobnými krádežemi. Teprve když v klubu poznají, že jde trávit volný čas i jinak než poflakováním, může je někdo přesvědčit, aby řekněme hráli amatérské divadlo nebo třídili oblečení na charitu. Pro lidi, kterým vědu zošklivili učitelé ve škole svým otravným výkladem, by mohl podobně zafungovat Clever a trochu přitáhnout jejich zájem.

Příště už budou knihy. Na čtvrtek jsem původně sliboval recenzi knihy Stalinovy iluze. Dozvěděl jsem se ale o letošním dotisku jednoho velmi zajímavého titulu, takže vám povím raději o něm, než zmizí z knihkupectví. Stalina snad stihnu dát na blog po víkendu.

Maxi Clever
Nova, 25. 11. 2006, 20:00
95 min

Hodnocení (0 až 10 bodů): 4