Reklama
 
Blog | Jan Kolář

„Vítězný“ únor na ČT – na věčné časy a pokaždé stejně?

Včera neděle byla a protože bylo pětadvacátého února, vysílal kanál ČT 2 dvouhodinový dokumentární večer na téma Vítězný únor. Podobné večery k tomuto i jiným historickým výročím jsou už v naší televizi celkem tradiční. Nic proti, moderní historie mě baví a většinou se rád dívám. Letošní únorová show byla dobrá. Jen mě při sezení před kouzelnou bedýnkou napadlo, že podobných pořadů už jsem viděl mraky. Není náhodou na čase začít komunistickou minulost prezentovat jinak, než je v naší televizi zatím zvykem?

Nejdřív k samotnému pořadu, ať jste v obraze i vy, kdo jste se nedívali (jste-li noční ptáci, můžete ještě stihnout reprízu 27. 2. od 23:55 na ČT 2). Bylo to pásmo dokumentů o komunistických časech v Československu, převážně z dílny Vladimíra Branislava a jeho spolupracovníků. První (1946 – Varování) vyprávěl o armádním důstojníkovi, který se ještě v teoreticky svobodných poměrech roku 1946 opovážil varovat před hrozícím nástupem diktatury. Původně jen pronesl přednášku na jedné brněnské vysoké škole. Komunisté ji ale využili jako záminku k vyvolání velké aféry a k demonstracím dělníků proti studentům, které se neobešly bez ran pěstí a vytlučených oken. Nešťastnému demokraticky smýšlejícímu důstojníkovi dokázali milí soudruzi zničit kariéru ještě před svým nástupem k absolutní moci.

Druhý dokument (1952 – Home Made Tank) byl o skupině západočeských domácích kutilů z donucení. V kůlně jednoho z nich vyrobili z jakéhosi vraku obrněného vozidla z druhé světové války slušně pojízdný malý tank. V něm se jim povedlo prorazit ostnaté dráty do Německa. Příběh skončil happyendem. Proslavil hlavně jednu z uprchlic, pro kterou byl odjezd tankem jediná šance, jak se dostat za svým americkým manželem. Asi zbytečné dodávat, že na československé straně hranic se nekonal happyend, nýbrž zatýkání příbuzných a pomocníků.

Poslední snímek (Jak se říká ne) byl příběh skautského vedoucího, zavřeného hned po roce 1948 za šíření protirežimních letáků. Nějakou dobu po propuštění z vězení mu Státní bezpečnost velmi důrazně nabídla, jestli by se nechtěl stát jejich donašečem. On odmítl, přestože ho kvůli tomu vyhodili z práce. Všechna čest, spousta jiných lidí tak silný charakter neměla. Všechny tři pořady byly kvalitní, měly zajímavé příběhy a přitom se snažily i o zamyšlení nad širšími souvislostmi. Dva z nich ale pocházely už z roku 1996, z cyklu Takoví jsme byli my, dobří rodáci. Že by se v ČT nenašel žádný mladší a stejně dobrý pořad?

Reklama

Mezi dokumenty byly proloženy sestřihy z dobových filmových a televizních archivů. Každý sestřih byl na jiné téma – nejdřív Strach, pak Věčnost? a nakonec Ubohost. Dobrý nápad: tohle přesně odpovídá vývojovým fázím socializmu v Československu. Navíc většina archivního materiálu mě pobavila svým stylem. Pamětníci ví, o čem mluvím. Je to zvláštní směs neprofesionality po technické stránce, pokleslosti, propagandistického lhaní a trapnosti. Soukromě tomuhle „uměleckému směru" říkám socialistická dekadence. Naprostá perla byla ukázka z televizní soutěže pro budovatele plynovodu z Ruska do střední Evropy. Produkt sedmdesátých let vyloženě čekal na polici v archívu, až mu někdo poskytne důstojné místo v pořadu jménem Ubohost.

Tematický večer se tedy poměrně vydařil. Přesto mám pocit, že jeho formát je už ohraný a v budoucnu se dokonce stane částečně nepoužitelný. Na problém mě upozornily sestřihy. Úplně jim scházel vysvětlující komentář. Kdo nezná tehdejší kontext, asi si je moc neužil. Já jsem taky tápal, a to jsem se narodil v roce 1972, měl bych tedy leccos pamatovat. Například: co je zač ten člověk, o kterém uniformovaný chlápek na tiskovce říká, že se právě vrátil do vlasti po úspěšné kariéře rozvědčíka v Rádiu Svobodná Evropa? Že by agent Minařík, který mou oblíbenou rádiovou stanici málem vyhodil do povětří? Cosi takového jsem kdysi zaslechl, pokud si to ovšem nepletu s něčím jiným…

Spousta výborných dokumentů o naší komunistické minulosti vznikla začátkem devadesátých let. Pochopitelně, tehdy byl velký hlad po informacích, které by lidem pomohly pochopit dobu, jež právě skončila. Stejná byla situace s historickou literaturou. Tahle první vlna, kdy se k minulosti vyjadřoval skoro každý, měla jednu nevýhodu. Všechno bylo ještě příliš čerstvé. Byl proto problém poznat, kdo z tvůrců a pamětníků se snaží být objektivní a kdo si chce spíš vyřizovat osobní účty a frustrace, nebo obhájit vlastní jednání za socializmu.

Teď mám pocit, že vyrůstá nová generace – historiků na jedné straně a zájemců o historii na druhé. Nejdřív k těm zájemcům, tedy čtenářům a divákům. Řekněme, že lidé se začínají trochu komplexněji orientovat ve světě kolem sebe někdy v pubertě. Takže dostatek vlastních zkušeností s komunizmem mají u nás jen ti, kterým bylo v roce 1989 aspoň třináct-čtrnáct let. Celá ohromná spousta lidí, kterým je dnes třicet a míň, vlastně neví o socializmu v Československu z první ruky vůbec nic, nebo jen mizivě málo. Neznají dobový kontext, o němž jsem se zmiňoval u těch televizních sestřihů. Pro ně je nutné najít jiný styl vyprávění o historii let 1948 – 1989. A změna přístupu by prospěla i nám ostatním.

Co přesně myslím? Něco, co nám doufám poskytne ona nová generace historiků. Historikové, kteří dnes začínají svou kariéru, neměli možnost se za socializmu angažovat – ať už pro, nebo proti němu. Mohou se tedy na celé období dívat s větším odstupem a bez emocí. Přesně tohle potřebujeme. Objektivní, nestranný pohled a seriózní analýzu v patřičných souvislostech (tehdejší doby, mezinárodní situace a podobně).

Nestojím samozřejmě o historiky relativizující zločiny komunizmu. Ovšem i mezi námi, kdo se shodneme, že únor 1948 nebyl vítězství pracujícího lidu, ale začátek totalitního režimu, panují značné rozpory. Pro někoho je zločinec a kolaborant každý, kdo byl v SSM; jiný považuje za nevinné oběti systému i většinu spolupracovníků StB. Musíme se nutně dozvědět, jak to bylo doopravdy, jinak se staneme zajatci vlastních mýtů a česká společnost se s érou komunizmu nikdy nevyrovná. A že je na čase!

První vlaštovky svědčící o novém trendu se už objevují. V popularizační literatuře je to třeba vynikající kniha Duben 1969 od mladého historika Zdeňka Doskočila. Psal jsem o ní minulý týden. V televizní dokumentaristice zatím nevím. Nejlepší by bylo, kdyby se objevila česká obdoba Guido Knoppa. Knopp je německý novinář, spisovatel a tvůrce televizních dokumentů, zároveň vystudovaný historik. Možná ho znáte – jeho seriály se vysílají i u nás, stejně tak zde vycházejí jeho knihy. Specializuje se na dějiny nacistického Německa a snaží se přiblížit tehdejší mentalitu, běžný život i fungování státní moci ze všech možných úhlů. Daří se mu to výborně, všechno důkladně vysvětluje a dokáže se dobrat podstaty. Na rozdíl od některých českých filmařů. Ti jsou občas příliš fascinováni obludností nebo naopak komickou bizarností komunistického režimu a spokojí se s povrchním popisem jevů, místo aby šli do hloubky. Snad se brzy inspirují u Knoppa a jemu podobných.

Jaký je váš názor na úroveň dnešních knih a filmů o socialistickém Československu? Budu rád, když napíšete do diskuze.

Večer na téma… Vítězný únor
ČT 2, 25. 2. 2007, 20:00
120 minut

Hodnocení (0 až 10 bodů): 7