Reklama
 
Blog | Jan Kolář

Soukromá přestavba muzea II

Pokračování včerejších úvah na téma „budujeme lepší a krásnější Národní muzeum“.

Včera jsem popisoval svou představu, jak předělat expozici Národního muzea v Praze na Václavském náměstí. Několik obecných principů jsem ilustroval na příkladu mineralogické sbírky. Nápadů jsem měl docela hodně. Proto jsem je radši rozdělil do dvou článků. Dnes si tedy přečtěte dokončení.

***

5) Interaktivita, kde to jde. I dospělí si rádi hrají. Je užitečné dostat část exponátů nějak do akce, případně vytvořit speciální interaktivní modely či počítačové prezentace. Minerály jsou v tomhle ohledu dost oříšek – kameny nebývají zrovna akční.

Reklama

Dalo by se využít, že některé nerosty fluoreskují (světélkují, když na ně posvítíte třeba ultrafialovou lampou) nebo jsou radioaktivní. Návštěvníci by mohli přijít k vitríně, zhasnout v ní, rozsvítit UV lampu a podívat se na barevné světélkování. U uranových rud by zas mohl být detektor měřící intenzitu radioaktivního záření (pochopitelně slabého, neškodného pro přihlížející). Obojí jsem viděl v zahraničních muzeích, jsou to tedy prověřené nápady.

Počítačové prezentace se v muzeu vždycky hodí, ale spíš jako doplňky. Nedělal bych z nich hlavní atrakce. Pro mineralogii by byla užitečná interaktivní mapa Česka nebo světa s důležitými nalezišti nerostů. Za úvahu stojí také animace vysvětlující vznik a přeměny minerálů (krystalizace z vyvřelin a v rudních žilách, chemické změny během zvětrávání apod.).

6) Propojování ano, ale s mírou. Vzájemné prolínání expozic podporuje podle článku v Respektu i ředitel Národního muzea. Myšlenka je to vynikající. Návštěvníkům přiblíží širší souvislosti, kurátorům dovolí prezentovat barvitější příběhy. V praxi by to vypadalo třeba tak, že mineralogickou expozici by obohatily objekty z historických a archeologických sbírek. Ty výborně ukazují vztah člověka k různým nerostům. Napadají mne historické šperky s drahokamy nebo pěstní klíny z pazourku. Ke kovům a rudám by zas byly vhodné zlaté a stříbrné mince a pravěké bronzové výrobky, ideálně i s formami na jejich odlévání.

Ovšem pozor! Lidé jsou zvyklí dělit rozmanitost světa do kategorií, aby se v ní lépe vyznali. Byla by chyba tenhle přirozený sklon potlačovat. Když uděláte skrznaskz propojenou expozici Příběh přírody, kam dáte všechno od anakondy po živec, vznikne nepřehledný maglajz. Proto bych zachoval mineralogii jako samostatnou sbírku nerostů. Naopak horniny bych přesunul do společné geologicko-paleontologické expozice, která by vyprávěla o dějinách naší planety. Byla by tedy uspořádaná podobně jako nedávno skončená výstava Příběh planety Země.

7) Angažovat popularizátory vědy. Muzeum se neobejde bez kurátorů s vědeckou kvalifikací. Chce-li být opravdu moderní, potřebuje i architekty, specialisty na vystavování, odborníky na psychologii návštěvníků, pedagogy. Všechny tyhle profese jsou v reportáži Respektu vyjmenované. Chybí mi ale zmínka o popularizátorech vědy. To jsou přitom ideální prostředníci mezi badateli-kurátory a návštěvníky! Rozumně se vyznají po odborné stránce a zároveň vědí, jak vědecké informace přetlumočit veřejnosti.

Profesionální popularizátoři jsou výborní hlavně pro psaní textů. Musí ale spolupracovat na přípravě nové expozice už od začátku – podílet se na vytváření celkové koncepce i dílčích „příběhů“. Nemůžete expozici kompletně vymyslet a pak jenom pozvat někoho, ať vám do ní udělá texty. Riskujete totiž, že vám řekne „nezlobte se, ale o TOMHLE se nic poutavého napsat nedá“. Což bývá často pravda. Občas mám hrůzný sen, že po mně v práci chtějí, abych napsal atraktivní tiskovou zprávu o úžasně vzrušujících přeměnách cukrů v kořenech pšenice…

8) Flexibilita. Konečně jste vybudovali stálou expozici. Do detailů jste ji promysleli a třeba i otestovali na malém vzorku návštěvníků. Jenže teď po otevření zjišťujete, že lidem se nejvíc líbí jiné věci, než jste předpokládali, některé informační texty je vůbec nezajímají, jinde se naopak tvoří hloučky, které blokují průchod. Podobná rizika nemůžete nikdy vyloučit.

Proto bych se přimlouval, aby i stálá expozice byla otevřená drobnějším přestavbám a obměnám. Mělo by být například možné nahradit málo atraktivní položky jinými nebo vyměnit popisky či infopanely. Je ovšem nutné pečlivě pozorovat návštěvníky a ptát se jich na dojmy i připomínky. Jedině tak budou změny odůvodněné a zaručeně k lepšímu.

***

Hotovo. Teď už jen počkám pár let a pak se půjdu podívat do zrekonstruovaného Národního muzea. Jak se asi budou shodovat moje představy s tím, co pro nás připraví opravdoví profesionálové? A jaké nápady byste přidali vy?