Nechci ze sebe dělat žádného webového gurua. Skvělých tvůrců internetových stránek je na informační superdálnici tolik jako aut na pražské magistrále v ranní špičce. Jen o něco míň je příruček, kde si můžete přečíst, jak udělat dobrý web. Na druhou stranu jsem zatím nikde neviděl příručku o tvorbě populárně-vědeckého webu, určeného pro širokou veřejnost.
Pár mých postřehů by se tedy mohlo někomu hodit. Ono stačí zběžně projít stránky českých výzkumných ústavů či vysokých škol – a je evidentní, že pro zlepšování tu existuje prostor větší, než jsou širé pláně amerického Středozápadu. Neříkám, že mám univerzální recept, ale snažím se řídit pár jednoduchými pravidly. Výsledek posuďte sami.
První problém je, pro koho takový popularizační web vlastně dělat. V práci jsme si řekli, že pro novináře a veřejnost. S novináři se trochu známe, takže tušíme, co potřebují za informace. Ale jak vypadá „veřejnost"? Co ji zajímá, co ji baví, co si ráda prohlíží na internetu?
Bohužel nemáme peníze na sociologický nebo marketingový výzkum, který by nám to zjistil. Řídil jsem se tedy intuicí a také zkušenostmi z psaní blogu. Obojí mi napovídá, že běžný uživatel internetu je přelétavý motýlek klikající z květu na květ a svůj virtuální sosáček zaboří jen tam, kde ho něco na první pohled zaujme a kde je mu příjemně. Z toho jsem vyšel.
A teď už moje sedmička tipů a rad. Něco důležitého jsem možná opomenul, něco naopak přecenil. Budu rád, když mi napíšete váš názor.
1) Děláš web, ne bludiště. Informace pro veřejnost má na svých stránkách docela hodně vědeckých institucí. Často jsou ale tak dobře schovány ve struktuře webu, že by je nevypátralo ani společné komando CIA a KGB, posílené Sherlockem Holmesem a radou Vacátkem. Náhodný kolemjdoucí se samozřejmě nebude půl hodinky proklikávat všemi rubrikami, aby hledal věci, které by se mu mohly líbit.
My jsme raději udělali hned na úvodní stránce výrazné odkazy na jednotlivé sekce, včetně sekce jasně nazvané „Pro veřejnost a novináře". Na hlavní stránce celého webu se také zobrazuje několik aktuálních příspěvků z popularizační části, abychom k jejímu prohlédnutí nalákali víc lidí.
2) Cizí slova jsou tabu. Kněz ďábel, co mši slouží / z oprátky má štólu / pod fialovou komží / láhev vitriolu. Hned tři odborné termíny v jedné větě! U Krylovy písničky to nevadí, tam tahle slova slouží jen k navození atmosféry. Ale u textů o vědě, které jsou určené laikům, nic podobného nepřipadá v úvahu. Ty musí být srozumitelné i pro vaši osmdesátiletou babičku nebo desetiletou dceru.
V příspěvcích na webu tedy nestrpím žádná tajemná zaklínadla z naší branže. Na milost beru jen pojmy, které si snad většina lidí pamatuje ze základky (třeba gen), a termíny natolik klíčové, že by se bez nich nedal text vůbec napsat. Ty je ale potřeba důkladně vysvětlit a velmi s nimi šetřit.
3) Nerozkecávej se. Jakási studie prý zjistila, že text z obrazovky čtou lidé o 25% pomaleji než z papíru. Já odhaduji, že rozdíl je ještě větší. Číst dlouhé články z webu je poměrně nepohodlné a pokud nejde o literární perlu, ztrácí člověk rychle pozornost. Aspoň já rozhodně. Navíc po době bronzové a železné přišla doba klipová. Generace dnešních středoškoláků je zvyklá konzumovat informace po malých kouscích, jak mi potvrdilo i pár padagogů. Může se mi to nelíbit, ale jestli chci, aby si teenageři něco přečetli o rostlinné biologii, musím se tomu aspoň trochu přizpůsobit.
Proto se na našich stránkách snažíme o stručnost. Zhustit důležité informace do pár odstavečků dá sice víc práce, než napsat delší povídání, ale úsilí se myslím vyplatí.
4) Bez obrázku ani ránu. Za sedmero servery a devatero modemy žil, byl kdysi internet, na kterém se vyskytovaly hlavně texty. Některé webové stránky tak vypadají dodnes. Jenže od těch dob už proteklo dráty a optickými kabely proklatě moc bitů. Dnes chtějí uživatelé vidět taky obrázky – čím víc, tím líp. I na zpravodajských serverech musí být u všech zpráv fotografie, přinejmenším ilustrační.
Stejné pravidlo dodržujeme v popularizační části našeho webu. Každý příspěvek by měl mít svůj doprovodný obrázek. Vyhýbám se ale čistě ilustračním fotkám a z kolegů mámím snímky, které se týkají přímo výzkumu, o němž se píše v textu.
5) Snaž se vzbudit zvědavost. Nedělám si iluze – na internetu mají největší ohlas věci legrační, skandální nebo vyloženě ujeté. Seriózní stránky renomovaného výzkumáku nemůžou nabídnout ani jedno. Jak potom zařídit, aby návštěvníky náš web bavil? Zkusil jsem vsadit na přirozenou lidskou zvědavost. Koneckonců na blogu funguje dobře: čím záhadnější je první odstavec (perex), tím větší je šance, že si lidé přečtou zbytek.
Podobně jako na blogu Respektu, i příspěvky na našich ústavních stránkách mají perex, který se zobrazuje v příslušné rubrice. Po kliknutí se objeví zbytek textu. Perexy píšu tak, aby lákaly k přečtení celého příspěvku. Neprozrazuji v nich všechno, občas v nich kladu otázky, přičemž odpovědi jsou až v těle článku.
6) Komunikuj s návštěvníky. Některé internetové stránky mi připadají příliš neosobní. Čiší z nich chlad – jako by jejich majitelům vůbec nezáleželo na lidech. Mnohem víc mi vyhovuje, když je na stránkách kromě informací také aspoň pár zdvořilostních obratů: vítáme vás, najdete tu informace o naší firmě, snad se vám budou hodit, ať se vám tady líbí.
Proto návštěvníky webu oslovuji, obracím se přímo k nim. Nechci jim jen předhazovat informace, ale trochu si s nimi i povídat. I když zatím jednosměrně – o zavedení diskuzí momentálně neuvažujeme. Neměli bychom čas na jejich moderování a odpovídání na dotazy.
7) Propaguj, kde se dá.
Na internetu je dnes extrémní konkurence. Vlastní stránky má kdekdo a se všemi musíte soutěžit o pozornost návštěvníků. Bez nějaké formy propagace po vás neštěkne ani čivava. Leda byste byli tak geniálně zábavní jako Ostravak blahé paměti. Což u biologického výzkumáku poměrně nehrozí.
Běžná firma si jednoduše zaplatí inzerci. Náš ústav k mojí velké smůle potřebuje peníze spíš na výzkum, takže musím hledat cestičky, jak „inzerovat" pokud možno zadarmo. Přemlouvám kolegy, aby umístili odkazy na své osobní stránky, dali vědět známým (v reálu i na Facebooku) a podobně. Můj vlastní blog taky není k zahození – co si budeme povídat.
Napadá mě ještě leccos dalšího, ale už beztak hřeším proti pravidlu číslo 3. Nechme šedivé teorie; raději ji porovnejte s praxí. Zbrusu nový web Ústavu experimentální botaniky AV ČR si prohlédněte zde. Úvodní stránka „mojí" sekce Pro veřejnost a novináře je tady. Přeju vám příjemný výlet do končin rostlinného světa, kam se lidé obvykle nedostanou – ať už je to dovnitř buňky, do říše genů nebo jinam.
Vzkazy, náměty a připomínky mi pak můžete psát na adresu RFE – Radio Svobodná Evropa, Buschhaus, D-8000 München, Bundesrepublik Deutschland. No dobře… radši sem do diskuze, případně na můj mail, který najdete třeba na téhle stránce (na začátku oddílu Rady a informace pro propagaci výzkumu).