Reklama
 
Blog | Jan Kolář

Mikoláš Aleš a Josef Lada – jak (ne)zmršit výstavu

Loni na podzim jsem se tady v záchvatu rozverné nálady zamyslel nad výstavami výtvarného umění. Článek měl překvapivě dobrý ohlas, nicméně jsem myslel, že to bude jen ojedinělá odbočka v mém blogu o popularizaci vědy. Teď jsem ale chtěl navštívit dvě aktuální pražské výstavy a hledal na ně na internetu recenze. A došlo mi, že nejjednodušší bude napsat si recenzi sám. Je to evidentně potřeba - dobrá výstava se musí pochválit a o špatné se to musí říct naplno, jinak jich bude přibývat. Právě probíhající retrospektivy dvou národních oblíbenců, Mikoláše Alše a Josefa Lady, nabízejí poučné srovnání podařené akce a krystalického děsu.

Když mi vyjde čas, rád chodím na výstavy výtvarného umění. Kde o nich hledat informace, když si chci přečíst poctivou recenzi a ne reklamní tlachy opsané z tiskové zprávy, vydané před vernisáží? Noviny čtu sporadicky a umělecké časopisy vůbec ne, takže zbývá internet. Ale buď mi špatně funguje Gůgl, nebo je to vážně bída. Spíš ojediněle se dají recenze najít na serverech velkých deníků. Kromě nich mě zaujaly stránky NeKultura.cz, kde píší autoři na můj vkus trochu příliš intelektuálním stylem, nicméně velmi k věci, což je podstatné.

V každém případě by neškodilo komentovat výstavy o dost systematičtěji, ať mají jejich pořadatelé zpětnou vazbu. Někteří ji zatraceně potřebují. Nezbývá mi než přiložit ruku k dílu a založit na svém blogu rubriku výtvarno. Klidně se přidejte, třeba pomůžeme například zbrzdit cestu Národní galerie do pekel, o níž dnes bude mimo jiné řeč.

Nemám žádné umělecké vzdělání, proto budu komentovat výtvarné výstavy z poněkud neobvyklého, neuměleckého úhlu pohledu. Přinejmenším větší retrospektivní výstavy mají také dosti podstatnou vzdělávací funkci. Bude mě tedy zajímat, co se při jejich návštěvě může zvědavý divák jako já (nebo někdo z vás) dozvědět o umění a umělcích.

Reklama

V Praze už jsou pár týdnů k vidění dvě expozice, věnované Mikoláši Alšovi a Josefu Ladovi. Nemyslím, že tihle pánové vyorali příliš hlubokou brázdu na poli světového umění, ale ve svém žánru byli jistě mistři a jejich tvorba pozoruhodně zlidověla. Byl jsem tedy zvědavý, jak nám je představí autoři výstav. Mohli překvapit neotřelou interpretací zdánlivě důvěrně známých, tisíckrát omletých malířů, nebo jejich dílo zbavit nánosu pozdějších idealizací.

Začal jsem Alšem v Jízdárně Pražského hradu. Zavzpomínal jsem na tamní vynikající výstavy posledních let, které například znovuobjevily pro širší publikum Vojtěcha Preissiga nebo výtvarníka a designéra Sutnara – a bylo rozhodnuto. Loňský letní Filla byl sice poněkud slabší, ale na Hradě si jistě drží solidní úroveň, myslel jsem si. Novinové články navíc slibovaly výstavu, která představí Alše bez mýtů.

A realita? Co se dozvíte v Jízdárně o Alšovi? Vůbec nic. Ani ň. Nula bodů. Absolutně bez šance. V architektonicky málo nápadité expozici jsou rozvěšeny (samy o sobě velmi hezké) Alšovy kresby, malby, návrhy na výzdobu Národního divadla, předlohy ke knižním ilustracím. Nic víc. Ani obligátní ceduli s pár životopisnými údaji jsem nenašel! Expozice nemá žádný zjevný systém, snad je uspořádána trochu chronologicky, trochu tematicky, jistý jsem si nebyl. Není v ní jediná věta komentáře k vystaveným dílům, přitom by bylo co vysvětlovat. Alšova tvorba je totiž skvělá historická sonda do doby, kdy naši obrozenci částečně oživovali, částečně vymýšleli národní slovanskou mytologii. Bez dobových souvislostí se Aleš vůbec nedá pochopit, natožpak nahradit mýty okolo něj nějakou moderní interpretací.

Naprosto mimo musejí být na výstavě zahraniční turisté (asi 99% kolemjdoucích návštěvníků Hradu!), nemající ponětí o českém národním obrození. Ovšem ani já nejsem dítětem devatenáctého století. U většiny exponátů jsem se horko těžko domýšlel, co zobrazují. Se známým obrazem Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem jsem problémy neměl, ale jinde jsem se zmohl jen na chatrné dedukce: Chlapík se psí hlavou jménem Veles bude nějaký slovanský bůh? Žalov je slovanská obdoba věčných lovišť? Kdoví. Možná se tyhle věci stále považují za součást základního vzdělání a mám je vědět. Tak tedy horší příklad: Hned na začátku expozice je série kreseb Jana Alše, opět zcela bez komentáře. A tady bych vsadil sud Jacka Danielse proti láhvi Ironu, že jeho jméno zná nejvýš jeden člověk z tisíce. Oklikou jsem zjistil, že šlo o Mikolášova v mládí zesnulého bratra, který ovlivnil jeho výtvarný projev. Zajímavé, ne? Tak proč tam o tom není ani zmínka?

Výstavu doplňuje pokus o pohled do malířova soukromí. Přesněji: chaotická změť nábytku, domácího náčiní, osobních věcí a předmětů, které snad sloužily Alšovi jako modely. Vše patrně exhumováno z pozůstalosti, na niž sedal prach kdesi v depozitáři. Na chodbě v mezipatře pak najdete improvizovanou čítárnu, kde se můžete na poličkách a stolech volně probírat knihami s Alšovými ilustracemi a publikacemi o něm. To je dobrý nápad, i když po několika měsících listování budou knihy asi zralé k recyklaci.

Kromě knížek jsou tu na panelech neuspořádaně nalepeny dokumenty a fotografie, vztahující se hlavně k Alšovým výstavám v minulosti. Tady patrně máte, jak říká leták k expozici, „sledovat paralelně alšovskou legendu". Hodně štěstí – při absenci jakékoliv snahy autorů o systematické vyprávění příběhu jde o úkol srovnatelný se studiem diferenciálního počtu z učebnice matematiky, která prošla skartovačkou. Objevil jsem ovšem bonus pro trpělivé: budete-li pátrat dost dlouho, najdete tři nenápadné stránky vytištěné z počítače a na nich stručnou biografii M. Alše! Na balkóně se nezapomeňte podívat na videoprojekci; výtvarně je podařená, ale je ponechána opět bez vysvětlení, takže její smysl je poněkud záhadný.

Pachateli první české výstavy s nulovou informační hodnotou jsou Národní galerie a Správa Pražského hradu. Doufám, že jde o ojedinělý úlet. Pokud by tento počin naznačoval nějaký nový trend v českém výstavnictví, pak potěš koště (copyright Adam Obr).

Pro spravení nálady vás zvu do Obecního domu na výstavu Josefa Lady. Ani její autoři vás nezahrnou bohatstvím informací, spoléhají spíš na náznaky, ovšem tato taktika jim celkem vychází. Jen si nezapomeňte hned za vchodem přečíst panel s důležitými životopisnými daty. Samotnou výstavou vás pak provede vlastně sám Lada, konkrétně citáty z jeho vzpomínkových knih (Kronika mého života, Vzpomínky z dětství).

Jednotlivé sekce přehledně členěné expozice vám Ladu představí nejen jako autora populárních idylických venkovských obrázků nebo ilustrátora dětských knih a Švejka, ale také jako karikaturistu, autora scénických návrhů například k Prodané nevěstě nebo Strakonickému dudákovi, dokonce i jako občasného reklamního výtvarníka. Celá stěna jednoho ze dvou sálů je věnována malířovým oblíbeným motivům – ponocným, vodníkům, životu na vesnici. Můžete si tu porovnat, jak se během let vyvíjel jeho styl.

Pro srovnání zařadili tvůrci i malou kolekci obrazů a kreseb Ladových meziválečných současníků. Podělili se tak s námi o zajímavý fakt, že Josef Lada nebyl samorost izolovaný od moderních trendů. Naopak; jak stojí v expozici, jeho „výtvarný projev souvisí s vlnou naivismu a s novoklasickými tendencemi v českém umění po první světové válce".

Kdybych na výstavě našel o Ladovi ještě trochu podrobnější informace, vůbec bych se nezlobil. Ale i tak se mi líbila.

Mikoláš Aleš 1852 – 2007
Jízdárna Pražského hradu, Praha
14. 12. 2007 – 20. 4. 2008

Hodnocení (0 až 10 bodů): 0

Josef Lada (1887 – 1957)
Obecní dům, Praha
15. 11. 2007 – 12. 2. 2008

Hodnocení (0 až 10 bodů): 6