Reklama
 
Blog | Jan Kolář

Jak se žije v laborce: pan Arabiska vypráví

Často tady komentuji vědecko-popularizační texty jiných lidí. Teď jsem si ale řekl, že sem zkusím občas dát i nějaký svůj. Bude to průzkum bojem. Mám totiž spoustu nápadů, u kterých nedokážu posoudit, jestli jsou sympaticky nekonvenční, nebo pitomé. Tak nechám rozhodnout vás. Dnešní experiment s písmenky vám představí kytku, bez níž by byli rostlinní biologové úplně nahraní.

 

Popularizace vědy je seriózní věc, žádný bulvár. Jenže i seriózní informace potřebují atraktivní balení. Kosmická sonda posílá z Marsu něco jako SMSky, částicoví fyzikové zase natočili rapový videoklip o novém urychlovači LHC.

Já rapovat neumím. Musím se spokojit s datlováním do klávesnice. Nedávno jsem přemýšlel, co by nám o sobě řekly rostliny, kdyby uměly mluvit. Co třeba zelená potvůrka, které vědci familiárně říkají arabiska? Dám slovo přímo jí (nebo jemu?):

Reklama

————————————-

Dobrý den, vážení. Dovolte, abych se představil – jsem huseníček rolní. Učeně latinsky mě pojmenovali Arabidopsis thaliana, ale biologové mi většinou důvěrně přezdívají Arabiska. Já jsem totiž s biology jedna ruka. Vůbec nevím, co by si beze mě počali.

Jsem docela nenápadná kytka. Nejvíc se podobám kokošce pastuší tobolce, kterou asi znáte. Takže mám listy v přízemní růžici a rozvětvený stonek s květy, vysoký nejvýš nějakých třicet centimetrů, když se mi dobře daří. Jenom plody mám dlouhé a tenké, ne srdčité jako kokoška. Moje květy byste si do vázy nedali. Jsou bílé a nenápadné, velké pouhých pár milimetrů.

Rostu leckde, od nížin do hor skoro po celé planetě. Vsadím se, že jste mě v přírodě už potkali, ovšem možná jste si mně nevšimli. Miluji slunce a nemám rád konkurenci ostatních rostlin. Hustě zarostlá louka mi moc nesedne, zato na okrajích cest, v příkopech, na rumištích nebo navážkách jsem jako doma. Občas vezmu zavděk i železničním náspem. Kvetu na jaře nebo koncem léta. Jsem buď jednoletka, nebo klíčím na podzim, přezimuji a vykvetu až druhý rok. Vidíte, že jsem docela přizpůsobivý.

Navíc jsem i hrozně užitečný. Jenomže jinak, než byste čekali. K jídlu nejsem. Oblečení ze mě neuděláte, na rozdíl od lnu nebo bavlny. Na okrasu se taky nehodím. Tak proč se tu chvástám svou užitečností? Abych citoval jednu filmovou pohádku: jsem malej, ale šikovnej. Mí partneři z výzkumu to dokážou ocenit.

Nepotřebuji zvláštní péči, nezabírám moc místa a rychle rostu. Proto mě biologové všude na světe milují. Na svoje pokusy totiž potřebují hodně rostlin a mě můžou pěstovat po tisících i na malém prostoru. Jsem ideální pro genetický výzkum, kde je nutné křížit kytky a pak sledovat potomky. Já totiž vyklíčím a o dva-tři měsíce později už vědci sklízejí semena, takže získají několik generací do roka.

Mám v rukávu ještě další trumfy. Moje genetická informace je příjemně stručná (jenom pět dosti malých chromozómů), takže jsem byl vůbec první rostlina, jejíž genetickou informaci vědci v roce 2000 rozluštili. Mají mě doslova přečteného.

Také mám něco na způsob vašich národností. Stejně jako poznáte Čechy od Mexičanů, i huseníčky z různých míst se liší – jinak vypadají, kvetou v různou dobu, různě dobře snášejí stresy. Díky téhle proměnlivosti na mně můžou biologové studovat přizpůsobování podmínkám, tedy vlastně evoluci v malém.

Jak sami uznáte, pracuje se se mnou skvěle. Není divu, že jsem se stal „laboratorní myší" rostlinných biologů. Pěstují mě v půdě, v živných roztocích, ve skleněných baňkách i na Petriho miskách. Občas mám pocit, že nás huseníčků roste víc v laboratořích než v přírodě. Navíc jsem díky vědcům vyložená VIP celebrita. Píší o mně do svých časopisů každý rok tisíce článků. Kolik umělců nebo politiků může říct totéž?

————————————-

Pár lidí mi říkalo, že text je příliš infantilní a ocení ho leda tak děti pod deset let. Uvidíme. Když bude mít článek ostudnou karmu, zkusím příště jiný styl.